Dospělý člověk je sám. Na této skutečnosti se nic nemění tím, že třeba žije ve vztahu, že ženatý/vdaná a má děti, tedy novou rodinu, mimo ni mnoho různých kontaktů, nebo se připojí k nějaké skupině, k níž cítí příslušnost. I když je s mnohými ve spojení: Přesto je sám.
Jeho samota není žádnou společenskou záležitostí, nýbrž nečím vnitřním, něčím, co jeho dospělost dělá dospělostí. Zda naváže nějakou vazbu či ne, záleží čistě na něm. Na svou původní rodinu jsme vázáni a patříme k ní, ať chceme nebo ne. Nikdy jsme neměli jinou volbu. Zda se však budeme vázat na nějakého muže či ženu, zda se oženíme/vdáme nebo se rozvedeme, rozhodujeme zcela sami. I ve vztahu, i v hluboké vazbě, zůstáváme vnitřně sami. To, co se zde propojuje a váže, jsou dvě samoty. Každý hluboký konflikt ve vztahu toto přivádí na světlo. Právě proto jsou takovéto konflikty tak důležité: Pomáhají nám poznat naši samotu. Zklamávají naši tajnou naději, že naše příslušnost k partnerovi je stejně samozřejmá jako k naší původní rodině, že partner tu pro nás musí být stejně samozřejmě a nevyhnutelně jako naše matka. Pokud tato zklamání přijímáme jako to, čím jsou, totiž nutným rozpouštěním iluzí, pomáhají nám skutečně dospět.
Život vypustil dospělého člověka z ochranných a vyživujících obalů dělohy a rodiny do nekonečné šíře světa, kde se o sebe musí postarat sám a sám o sobě rozhodovat, což na rozdíl od dítěte nebo dospívajícího také dokáže. Jestliže je skutečně dospělý, ví to a přitaká tomu. Rozhoduje sám za sebe a postará se o sebe sám, nečeká, že tu pro něj budou jiní, kteří mu zařídí jeho záležitosti, a nečiní druhé za něj zodpovědnými. To platí i pro jeho vztahy, ať už obchodní, přátelské či intimní povahy – od druhého nečeká, že jej/ji učiní šťastným(-ou) nebo že bude jakýmkoli jiným způsobem zodpovědný(-á) za jeho/její život. Ví, že oba musejí stát sami za sebe, a že vztahy jsou výměnou, při níž oba dva musejí dohlédnout na to, aby fungovala, i na to, jak má fungovat, přičemž sám je vždy zodpovědný pouze za svůj díl a jinak má svobodu ze vztahu odejít.
Opustil svou původní rodinu a ví, že už mu nic nedluží. Přijal, co mu bylo dáno – v dobrém i zlém. Vše minulé a vše, co bylo, si odnáší s sebou a zároveň to nechává být minulostí, aby se mohl plně věnovat tomu, co od něj život nyní vyžaduje. Orientace pro něj už nepřichází zvenčí a z minulosti, z toho, co mu říkají nebo říkali druzí nebo co sám zažil, nýbrž z nitra a z přítomnosti, z onoho v každém okamžiku nového a čerstvého setkání se skutečností tak, jak mu právě přichází naproti. Díky tomuto stále se obnovujícímu setkávání vzniká ze samoty pocit a prožitek propojenosti se vším, ponoření se do života samého, zdomácnění ve světě tak, jak je. Svět totiž v každém okamžiku reaguje na jeho jednání a tím, že vnímá (to také znamená, že přijímá něco pravého, skutečného – německý výraz pro „vnímat“ zní „wahrnehmen“, doslova „přijímat pravé“ – pozn. překl.) a přijímá tuto reakci a znovu na ni bezprostředně odpovídá, je ve spojení se vším, co právě je.
Zároveň je nyní poprvé skutečně a v pravém slova smyslu zodpovědný – ne ve smyslu plnění povinností (to je dětské chápání zodpovědnosti), nýbrž ve smyslu bdělého, spontánního odpovídání na danou situaci. (Wilfried Nelles: Obejmi svůj život, 2014)
Wilfried Nelles v Praze 19. – 21. 3. 2021:
Otevřený seminář „Proces životní integrace“
http://wilfried-nelles.cz/…bGo
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
