Při pohledu na šířící se pandemii koronaviru, postupné hroucení společností a ekonomik a narůstající nejistotu a zmatek poněkud zapadá klíčová otázka. Co je podstatou problému? Nejsou to mizerné hygienické podmínky na čínských tržištích, ani tamní despotický režim. Není to nedostatek roušek ani plicních ventilátorů ve státech EU. A není to ani otázka přístupu vlád při nařizování a vynucování karantény a dalších protiepidemických opatření.
Při hledání odpovědi na zmíněnou otázku nemůže správný Čech začít nikde jinde než v Osudech dobrého vojáka Švejka. Když šel Švejk z Tábora do Českých Budějovic, potkal u Štěkna vandráka. Ten ho vzal na noc ke svému známému, ovčákovi u Strakonic. Když všichni seděli večer v ovčíně u pece, na které bublala voda na bramboračku, a uvažovali o tom, jak dlouhá bude válka, která zrovna začínala, starý ovčák vyjevil oběma hochům podstatu věci: „Byly už dlouhý vojny. Ta napolionská, potom jak nám vypravovávali, švédský vojny, sedmiletý vojny. A lidi si tý vojny zasloužili. Dyť se pámbu už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho, hoši, nechtěli žrát… Tak se pámbu na ně rozhněval pro tu jejich pejchu, a voni zase přijdou k sobě, až si budou vařit lebedu, jako to bejvávalo za napolionský vojny. Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla, co dělat. Starej pan kníže Švarcenbreg, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pámbu taky ten benzín vomaže vo hubu.“
Hašek vystihl jádro problému, s nímž se potýkáme i teď. Lidstvo zpychlo. Na regálech českých supermarketů musíme mít chilská, jihoafrická a australská vína. Letní dovolenou na Orlíku či v Chorvatsku jsme vyměnili za Egypt, Dubaj či Thajsko. Americké firmy přesunuly své výrobní závody do Číny a své výrobky prodávají zpátky do Ameriky. Evropští architekti projektují mrakodrapy v Šanghaji a bydlí přitom třeba v Nové Kaledonii. A čínské dřevařské firmy kácejí původní smrkové pralesy na Sibiři a se ziskem tisíců procent vyvážejí jejich rezonanční dřevo do celé Asie.
Současnou pandemii koronaviru spustila souhra tří hlavních příčin, z nichž přinejmenším dvě charakterizuje nenažranost a představa, že můžeme mít a dělat všechno. Lidí na Zemi začíná být příliš. Rozlézají se všude a drancují přírodu jako nikdy předtím. A díky globalizaci propadli kolektivní posedlosti migrace – za obchodem, za prací, za investicemi, za lepším životem či prostě jen za zábavou.
Z hlediska evoluční biologie jsme se stali přemnoženým druhem. A jako každý přemnožený druh jsme náchylní k epidemiím, které nejsou ničím jiným než přirozeným autoregulačním mechanismem. Ještě v roce 1900 nás bylo na Zemi 1,6 miliardy, ale zanedlouho to bude už 8 miliard. Obrovský počet lidí na Zemi by ale sám o sobě až tak nevadil, pokud by se lidé chovali skromně – pokud by respektovali, že v každé zemi musí nechat některé přírodní oblasti nedotčené, že přírodu musí využívat jen do té míry, která ji dlouhodobě udrží v rovnovážném stavu, že musí vyrábět jen to, co k životu skutečně potřebují a že mohou cestovat do jiných oblastí a obchodovat s nimi jen tehdy, pokud si něco opravdu smysluplného nemohou opatřit ve svém regionu. Hranice mezi střídmostí a rozmařilostí není ostrá, ale existuje. Jenže lidé ji už dávno překročili. A příroda jim to začíná vracet. Vysílá proti nim armádu těch nejmenších a nejzákeřnějších útočníků – virů, které při svém šíření využívají dvě hlavní metody globálního kapitalismu – znásilnění přírody a migrace.
Jak člověk proniká stále hlouběji do původních přírodních oblastí, krade jejich bohatství a přeměňuje je na zemědělské oblasti a sídla, dostává se stále častěji do styku s prostředím divokých zvířat. Díky tomu se setkává i s mikroorganismy, do té doby pro něj neznámými. Ty jsou pak při náhodných mutacích schopny přeskočit na pacienta č. 1 a vyvolat u něj zcela nový druh onemocnění. Takto lidstvo v uplynulých 40 letech poznalo AIDS, ebolu a nyní i koronavirový SARS. K přenosu viru HIV na člověka došlo někde ve středoafrických pralesech z velkých primátů, jako jsou šimpanzi či gorily. Podobně ebola pochází zřejmě z opic z prostředí rozšiřujícího se afrického venkova, které je v těsném sousedství zbytků rozvrácených pralesů. A tak nějak to bylo i loni na podzim ve Wu-chanu, kde nějaký čínský labužník, kterému už nevonělo kuřecí a měl ten den prostě smůlu, si zašel na trh koupit luskouna a přitom netušil, že je hostitelem koronaviru, který pochází z netopýrů a v mezidobí zmutoval do podoby lidského zabijáka.
Zvířecí nákazy tu byly odjakživa, ale ještě donedávna nebyly schopné tak snadno přerůst v pandemii. I v minulosti se z Afriky tu a tam objevila zpráva o záhadné nemoci, na kterou zemřela polovina nešťastníků nějaké vesnice. Ale tím to zpravidla skončilo. Jenže v posledních 40 letech je to jinak. Na jedné straně se africká, asijská a jihoamerická města a vesnice s miliony lidí rozlézají stále hlouběji do nitra původně divoké přírody a na druhé straně se propojují stále četnějšími vazbami s evropskými, americkými a východoasijskými aglomeracemi. Globální hedvábná stezka pro šíření infekčních nemocí do celého světa je tak široká a otevřená.
Z epidemiologického hlediska není pro dnešní lidstvo větší nebezpečí, než jsou právě viry. Celá světová věda a medicína nemá proti současné pandemii koronaviru, který je vysoce nakažlivý a způsobuje smrtelný zápal plic, prakticky žádné účinnější řešení, pokud pomineme plicní ventilátory, kterých je ale pro jejich nákladnost ve zdravotnických systémech ve vztahu k potenciálnímu počtu nemocných velmi málo. Použitelná antivirotika nejsou a vakcína, pokud vůbec bude, bude až za rok či dva, kdy už snad bude po epidemické křivce (nechci říkat s křížkem po funuse). Státy jsou proto nuceny uchylovat se teď a tady k více či méně středověkým metodám, a to karanténě a zakrývání úst. Prostě nic lepšího není. Pokud si přiznáme tuto holou podstatu věci, je to – přes všechny počítače, elektromobily i lety do vesmíru – ubohé. Věda a medicína ani pořádně neví, jaký může být další vývoj pandemie, protože životní cyklus virů je tak složitý, že jaderná elektrárna je proti němu dětská stavebnice Merkur. Je tak možné, že pandemie koronaviru bude dále brutálně gradovat a případně se i vracet v dalších vlnách na podzim či v zimě, aniž ji současná státní opatření podstatněji ovlivní. Stejně tak je ale možné i to, že s jarem a létem virus díky změnám lipidového obalu či mutacím zeslábne a epidemie skončí sama od sebe, aniž si to vědci či lékaři budou moci připsat jako své vítězství. Viry jsou zkrátka schopnější než my.
To vše by mělo přivést lidstvo k sebereflexi, skromnosti a úctě k přírodě. Ale to by byla naivní představa. Tato pandemie ještě lidstvo nepoučí. Nebude totiž (doufejme) příliš zničující a hlavně bude teprve první z řady těch, které přijdou později. A ty už budou horší. A nezakecají se. Ale na lidstvo bohužel přijdou od přírody v dohledné době rány i z jiných stran. Jejich společným jmenovatelem je globální změna klimatu a jejím hlavním projevem bude sucho. Teprve poté lidé zase přijdou k sobě, až si budou vařit lebedu. Ale nepředbíhejme. Jsme teprve na začátku.
Autor: Petr Svoboda, 1. 4. 2020 (autor pracuje na Katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty UK)
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
