Roman “New” Zahrádka: Jsme 10 let s Vámi, děkujeme!

436
Já u Mumlavských vodopádů v Krkonoších. Foto: Jitka Zahrádková

Na začátku všeho bylo ticho. Neskutečné ticho a klid v srdci. Cítil jsem ho pokaždé, když jsem se vracel z lůna Vysočiny zpátky do včelího úlu, kterým pro mě byla redakce novin. Vždy neklidná, plná vzruchu a napětí. Musel jsem o tom dlouze přemýšlet. Nedalo mi to. Někde uvnitř mi něco napovídalo: „Tudy vede cesta…“ A já se po ní vydal a vykročil do neznáma. Naštěstí nejsem sám. Je nás víc. Řekl bych dokonce, že je nás hodně, kteří se vydali stejným směrem.

Přijel jsem do Svratouchu v ráži, lačný po další novinářské senzaci. A trochu s neklidem vyhlížel konec dlouhé fronty, která mlčky vyčkávala na přijetí u věhlasného léčitele, pana Jindřicha Paseky.

Hodina sem, hodina tam, nekonečná zkouška trpělivosti

Přiznám se, že mi to zpočátku pěkně brnkalo na nervy. Čas neúprosně běžel a my ho v redakci přepočítávali na minuty. Tady hodina sem, hodina tam nehrály vůbec žádnou roli. Byla to zkouška pokory a trpělivosti, které jsem nebyl ani trochu přivyklý.

Vyměnili jsme si s fotografem dlouhé pohledy a dívali se na hodinky. Pokud bychom se vrátili do redakce s prázdnou, byl by to pro nás oba pěkný průšvih. Vladimír (pozn. fotograf Vladimír Mostecký) mi však důvěřoval a spoléhal se na moji neodbytnost, s kterou jsem se dokázal vždy a všude prosadit. Inu, znáte Berany, jdou proti zdi za všech okolností. A u mě to platilo dvojnásob. Šel jsem do té doby za senzacemi doslova přes mrtvoly a vůbec mě to nepohoršovalo.

Zatím netušená, obrovská příležitost životního posunu

„Sakra, proč to tak dlouho trvá?!“ běsnil jsem a v duchu se smál heslu pana Paseky, které viselo spolu s jeho velkou fotografií v čekárně zbudované z garáže domu. „Zemře-li víra, stal se Bůh zbytečný,“ bylo zde napsáno. Vůbec jsem přitom nechápal důležitost tohoto pravdivého sdělení a stále více se upínal na rychle ubíhající čas. Tady jako kdyby neexistoval. Fronta mezitím popošla o další dva kroky. „To snad není možný,“ chytal jsem se za hlavu a Vladimír už pomalu ztrácel naději. Nakonec jsme se došourali až do předsíně před ordinací. Abych si ukrátil čas, začal jsem si dělat srandičky a znázorňovat pana Paseku, jak krouží před pacienty kovovou pružinou. Kdo by neznal tuto scénu z filmové trilogie Jak svět přichází o básníky v podání herce Pavla Zedníčka, odehrávající se částečně v našem kraji… Ani jsem tehdy netušil, jak trapný jsem musel být. Čekárna byla totiž plná někdy až na smrt nemocných pacientů a zpětně se jim za to omlouvám. Nebral jsem na ně vůbec žádný ohled. Čas přeci hrál proti mně, proti redaktorovi, kterého všichni v okoli znali! Ve skutečnosti mi ale přihrál obrovskou příležitost velkého životního posunu, která mi stále nedocházela. Otevřel mi okna dokořán, za nimiž se nacházely zcela nové, dosud netušené obzory.

Pan léčitel Jindřich Paseka ve své ordinaci při diagnostikování s pomocí nilského kříže. Foto: Vladimír Mostecký

Nekonečná chvíle pochybností, než jsem vzal za kliku a vstoupil

„Tak už,“ tlačil jsem očima posledního pacienta přede mnou do ordinace. „Konečně,“ ulevil jsem si, jakmile se za ním zavřely dveře. Najednou jsem lehce znejistil. Co mě za těmi dveřmi asi čeká? Ta chvíle byla nekonečná. „Nejspíš se mnou rychle vyběhne,“ blesklo mi hlavou předtím, než jsem vešel dovnitř, a uvědomil si, že nejsem středobodem vesmíru. Že nepotřebuji akutně pomoc, že jsem přijel z vlastního rozmaru hledat jen jednu z dalších senzací a riskoval kvůli tomu svoji „dobrou“ pověst u svého vydavatele. Jak hluboce jsem se mýlil! Pomoc jsem ve skutečnosti potřeboval. Moje duše ji potřebovala. Proto jsem vzal za kliku a rázně vstoupil, maskujíc vlastní nejistotu.

Velká autorita, před kterou ego prásklo do bot a někam zmizelo

Ocitl jsem se v jiném světě a nechápal. „To je přeci kotelna!? Co sem ty lidi přitahuje?“ divil jsem se, ale hned záhy pochopil. Už už jsem se nadechoval, abych vylíčil léčiteli svoje přání, když v tom mě vlídně zarazil. „Pojď dál ty stará vojno. Nic neříkej, mám tě přečtenýho jak knihu,“ a pokývl rukou, abych popošel dovnitř.

Seděl na ošoupaném sedátku, také podlaha pod ním byla prošlapaná v místech, kde se opíral nohama. Stejně tak barva na zábradlí za ním, kam s oblibou pokládal ruku, byla znatelně odřená. Na zdi visel kříž s Ježíšem Kristem a další svaté obrázky, v koutě podřimoval kocour a do ticha tikaly hodiny. A s každou vteřinou se stupňovalo moje napětí. Stále jsem totiž nevěděl, na čem u něj jsem. Pan Paseka byl opravdu velký pojem a skazky o něm přesahovaly daleko hranice našeho okresu. I do zahraničí. Jak by řekl klasik, stával jsem se ve srovnání s ním menší a menší, až jsem se cítil být tím nejmenším na světě. Moje ego najednou prásklo do bot a zalezlo někam, kde bych ho nikdy nenašel. Vlastně jsem se nepoznával. Připadal jsem si jako žák první třídy, který stojí před svým učitelem, a dychtivě čeká na každé jeho slovo. „No tak, řekni už něco,“ hecoval jsem ho podvědomě, protože se opět probudila moje nedočkavost. Pan Paseka se pousmál, sáhl do krabičky s cigaretami, vytáhl spartu, zapálil si a pootevřel s ledovým klidem okno, za kterým tál na střechách poslední sníh.

Jako když škrtnete sirkou ve tmě a důvěřujete světlu

„Sám vidíš, kolik tu mám denně lidí, kteří potřebuji pomoc. A ty seš redaktor, který může zase pomoci mně, a tím pádem i všem, kteří tady stojí se svými problémy ve frontě.“ Začalo mi svítat. Přečetl si mě po svém a dokázal rozpoznat za mými neřestmi i dobro. V podstatě mi ukázal směr, který může být lidem prospěšný, stejně jako mně samotnému. Byl to sice mžik, ale pro mě nesmírně důležitý. Jako když škrtnete sirkou ve tmě a důvěřujete světlu. Jdete za ním. A já neudělal nic jiného, než že jsem následoval slova svého učitele a vykročil ze tmy. Už tady nestál ten ranař, který si to rozdával s celým světem, ale pokorný žáček, který se chtěl učit a pomáhat ostatním. To jediné mi dávalo v tu chvíli smysl.

Seriál byl nejprve považován jen za bláznivý nápad

Senzaci jsem tedy do redakce nepřivezl, za to z pohledu vedení bláznivý nápad na dlouhodobý seriál s panem Pasekou. Byl jsem však Beran se vším všudy. Urputný, který mlátil hlavou do všech dveří, kde bylo třeba, dokud se neotevřely. Nakonec jsem mohl seriál začít vydávat. Sice jen po zkušební dobu, ale mohl. A to bylo nejdůležitější. Noviny konečně začaly lidem pomáhat.

Dobrý pošťák Ondra, který našel správného adresáta

A skutečně, pomáhaly. Brzy se to projevilo. Do redakce proudily stovky obálek pro Jindřicha Paseku, až se muselo vedení zamyslet nad tím, zda nezrušit zkušební lhůtu pro seriál úplně. A zrušilo ji. Bylo to moje velké vítězství, které mi umožňovalo navštěvovat pana Paseku pravidelně každý týden vždy ve středu. Někdy i na celý den, což bylo do té doby nemyslitelné. Cestu k němu znám dodnes nazpaměť. Pamatuji si každý její detail. Ať už v zimě, kdy ji lemovaly závěje sněhu, nebo na jaře, kdy se kolem cest zalitých zlatem pampelišek valila voda z lesů a přeskakovala každý kámen. Ještě teď vnímám milosrdný stín smrkového lesa v parném létě v redakčním autě bez klimatizace nebo pestrou podzimní paletu barev, která mě doprovázela až na Vysočinu. Tak hluboko se mi zaryla do srdce stejně jako každé přívětivé přijetí panem Pasekou. Připadal jsem si jako dobrý pošťák Ondra v televizi, který právě našel správného adresáta.

Rozhovory s panem Pasekou byly dlouhé, ale nesmírně zajímavé a poučné. Nikdy u toho nechyběly zapálené cigarety značky Sparta, které měl léčitel v oblibě. Foto: Vladimír Mostecký

Jedno velké dobrodružství v ordinaci pana Paseky

Abych to vysvětlil. Seriál dostal název Kruh naděje a spočíval v tom, že v něm léčitel odpovídal na dotazy pacientů, které chodily k nám do redakce, a zároveň v novinách uvedl, v který den a v kterou hodinu jim bude na dálku předávat energii. To proto, aby se na něj vždy naladili a on na ně.

Léčba tak byla úspěšnější a oni nemuseli stát onu dlouhou frontu u něj v garáži. Mělo to u čtenářů obrovský úspěch. Už nechodily stovky dopisů, najednou jich byly tisíce! To nás s panem Pasekou zblížilo. Dokonce natolik, že mě občas pověřil, abych mu pomáhal v ordinaci. „Sedni si a pozorně se dívej, jak to dělám.“ A bylo to tady. Začal motat před pacientkou pružinou jako Písařík v Básnících a já už se nesmál. Věděl jsem moc dobře, že tak diagnostikuje a že na jeho úsudku hodně záleží. „Vezmi si papír a piš,“ a podal mi malý blok. Připadal jsem si jak doktor a bavilo mě to. Diktoval mi diagnózu ženy a připojil k ní radu, jak nemoc léčit. Doporučení přitom adresoval primáři Fakultní nemocnice v Brně, které nakonec parafoval svým podpisem. „Zajdi za ním a on už bude vědět, co s tebou, dcero. A teď se otoč a uvolni.“ Po těchto slovech k ženě zezadu přistoupil, sklonil jí hlavu, až měla bradu na hrudi, lehce jí pokýval hlavou do stran a najednou prudce škubl vlevo i vpravo, až to nahlas cvaklo. Prosím, nikdy to sami nezkoušejte! Pan Paseka takhle uvolňoval páteř, aby mohla energie nerušeně proudit celým tělem. Nezůstal jsem tomu ušetřen ani já. Bylo to jedno velké dobrodružství.

Každá pohádka má jednou svůj konec, i ta sebelepší

Měsíce ubíhaly a pošta z celé republiky dál nerušeně proudila do Svratouchu. V červenci a v srpnu držel ale pan Paseka prázdniny a odpočíval, aby nabral sílu. Materiálu však bylo stále dost a tak nebyl důvod seriál přerušovat. V červenci navíc slavil léčitel narozeniny. „Stará vojno, koukej přijet na moje narozeniny,“ zval mě bodře. A já se nestačil divit. Jeho dům byl plný nejrůznějších šarlatánů. Alespoň z tehdejšího pohledu. Byly tu i známé osobnosti jako třeba herečka Helena Růžičková, která se věnovala kartám a numerologii. „Mladý muži, kdy jste se narodil?“ zeptala se. „Zvláštní. Od jisté chvíle, na co sáhnete, to vám půjde,“ mrkla na mě spiklenecky, jen co rozebrala datum mého narození. A takhle jsem šel z ruky do ruky. Nejvíce mi však imponoval pan Paseka a jeho vyprávění o zázračných bylinkách, duchovnu, skrytých pokladech či možné budoucnosti Země. Někde tam byla otevřena Pandořina skříňka mého zájmu naplno. Věděl jsem, že tu jsem mezi svými. A věděl to i pan Paseka. Bohužel, každá pohádka má jednou svůj konec, i ta sebelepší.

Zastavení seriálu předcházely protesty vydavatele a církve

Šlo to ráz na ráz. Nejprve pan Paseka rozšířil seriál o závěrečné vzkazy s duchovním podtextem, protože ho zneklidňovala situace ve společnosti. Našemu vedení se to pochopitelně nelíbilo. Když se připojila k protestům i katolická církev, bylo rozhodnuto. Seriál musí skončit! Z týdne na týden. Bez ohledu na to, že na něj čekali čtenáři, kterým seriál očividně pomáhal. K tomu se po čase přidaly i zdravotní potíže léčitele, který chřadnul před očima. „Stará vojno, pamatuj si. Máš hlas, který uklidňuje a také v rukách máš energii. Jen o ní ještě nevíš a neumíš s ní zacházet. Tvůj čas ale přijde. Hlavně nevěř všem, i mezi léčiteli je spousta podvodníků.“ Více už jsme nestihli probrat. Jindřich Paseka odešel po hospitalizaci v Praze na věčnost a jeho tělo spočinulo v rodinné hrobce v sousední Svratce. Nemohl jsem chybět a spolu se mnou ani zástupy vděčných lidí. Byly jich stovky. Cestou ze hřbitova jsem se ještě krátce zastavil u jeho domu, abych zavzpomínal. Chyběl mi však jeho vlídný úsměv a pozdrav v okně. Najednou tu bylo ticho a prázdno, když v tom mě vyrušil nemilosrdně vyzvánějící mobil. „Kde jsi? Vrať se hned do redakce, ať to stihneš ještě napsat a odeslat fotky,“ zněl příkaz na druhém konci. Musel jsem zpátky. Chtěli po mně reportáž z pohřbu ještě týž den. Bylo po všem. Ve skutečnosti to však byl zcela nový začátek.

Moje žena Jitka pod Mumlavským vodopádem v Krkonoších. Foto: Roman Zahrádka

Děkujeme, že jste už deset let součástí naší početné rodiny

S ním přišla moje žena Jitka a časopis Ve hvězdách, který se stal naším dítětem. A Vy jste teď, milí čtenáři, už deset let součástí naší početné rodiny, za což Vám z celého srdce děkujeme. Že to nebylo pokaždé snadné, o tom snad příště, bude-li zájem. Každopádně je to důvod k malé oslavě.

Rozhodli jsme se proto obdarovat při této příležitosti 30 nových předplatitelů časopisu Ve hvězdách následujícími cenami, které mohou získat od 16. 2. 2018 až do jejich vyčerpání. Tady jsou:

Dárky pro nové předplatitele časopisu Ve hvězdách

10x zdarma 20minutový výklad po telefonu u kartářky a numeroložky Marie Plášilové Vítové.
10x zdarma kniha s esoterickým obsahem.
10x zdarma roční předplatné časopisu Ve hvězdách.

Hlaste se o ceny spolu s novým předplatným na e-mailu info@astrolife.cz nebo na telefonním čísle 777 157 435. Budeme se těšit na Vaše zavolání!

Roman “New” Zahrádka, šéfredaktor časopisu
Publikováno v časopisu Ve hvězdách

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 210 Kč, na 2 roky 420 Kč), pro Slovensko na telefonním čísle + 421 244 458 821, e-mail: predplatne@abompkapa.sk