Bolest, kterou cítíme, když ztratíme někoho blízkého, je tak hluboká, že máme pocit, jako by se navždy ztratila podstatná část naší vlastní osobnosti. V důsledku toho prožíváme trýznivý pocit naší vlastní neúplnosti.
Je to jako bezedná díra v naší hrudi, při které nám hrozí, že pokud se budeme příliš dlouho zdržovat na jejím samém okraji, pokud budeme příliš dlouho hledět do její temné nekonečné hlubiny, může nás neodvratně pohltit.
A ačkoli se můžeme od okraje této temné propasti odtáhnout, snadno se může stát, že se k jejímu okraji znovu přiblížíme oklikou.
Tato „oklika“ zpět k okraji propasti má často podobu nějaké vzpomínky, jako třeba na to, jak náš blízký slavil své narozeniny. Zkrátka cokoli, co v nás vyvolává pocity a vzpomínky, nás velice rychle může přivést zpět k této temné propasti.
Klinická psycholožka jménem Maria Lamia vysvětluje, že představa o „překonání“ či zpracování zármutku ze ztráty blízké osoby je ve většině případů mýtus. Typ myšlení, z něhož vycházejí i představy o překonání smutku, se často začíná formovat již v dětství.
Maria Lamia vysvětluje: „Před několika lety jsem byla hostem diskusní relace pro děti v jednom rádiu. S dětskými posluchači jsme si povídali na téma ztráty blízké osoby.
Jeden osmiletý chlapec, kterému před dvěma týdny zemřel dědeček, se mě ptal, jak by mohl překonat svůj smutek – chtěl to vědět, protože na svého dědečka myslel pořád, a tak se nedokázal na nic soustředit.“
Fáze smutku
Za mylné představy ohledně překonání smutku může do jisté míry i samotná psychologie, která často operuje koncepcí „pěti fází smutku“. Pokud jste o pěti fázích smutku ještě neslyšeli, níže vám podáváme stručný přehled.
1. Odmítání – když se poprvé doslechneme o ztrátě blízké osoby, je zcela normální mít myšlenky jako „To není pravda. To se nastalo.“
V této fázi je běžné, když cítíme šok či otupělost. Nicméně to je jen dočasný způsob, jak se vyrovnat s návalem zdrcujících emocí. Jedná se tedy o obranný mechanismus.
2. Hněv – jak si však postupně začneme plně uvědomovat, co se stalo, nebudeme mít jinou možnost než čelit bolesti ze ztráty blízké osoby. Nejčastějšími pocity bývají frustrace a bezmocnost.
Tyto dva pocity se později změní v hněv. Tento hněv pak často nasměrujeme na druhé, vyšší sílu či život obecně. Běžné je také zlobit se na zesnulou milovanou osobu, protože bez ní jsme tady zůstali sami.
3. Vyjednávání – v této fázi se v myšlenkách stále vracíme k tomu, co jsme mohli udělat, abychom ztrátě blízké osoby zabránili.
Běžnými myšlenkami tehdy bývají „Kdybych jen…“ nebo „Co kdyby…“. Dokonce můžeme mít sklon vyjednávat či dohadovat se s vyšší silou.
4. Deprese – tady nastupuje fáze smutku, protože si začínáme naplno uvědomovat ztrátu blízké osoby a vliv této ztráty na náš život.
Mezi nejčastější projevy deprese patří pláč, problémy se spánkem či nechuť k jídlu. Ve fázi deprese se cítíme zdrceně, osaměle a jsme plni lítosti.
5. Smíření – v této poslední fázi smutku jsme se smířili se skutečností ztráty blízké osoby. Přijali jsme fakt, že co se stalo, už nelze změnit.
Právě v této poslední fázi se lidé často dopouštějí chyb, protože si myslí, že po ní už ztráta blízké osoby nebude mít žádný vliv.
A tak se často stává, že se jim vrátí všechny pocity, které je znovu zavedou na okraj té temné bezedné propasti. Maria Lamia to dále objasňuje:
„Klinické údaje jasně ukazují, že každá ztráta blízké osoby časem znovu vyvolá u pozůstalých stesk po zesnulém a smutek.
Je to snad proto, že tito pozůstalí ještě neprošli všemi stanovenými pěti fázemi smutku, a tedy ještě nedospěli ke zpracování a uzavření celé epizody?
Nebo je to proto, že ještě ´nepřekonali ztrátu´ blízké osoby tak, jak to směle navrhují někteří terapeuti? Ne. Je to proto, že ztrátu blízké osoby jednoduše nikdy nebude možné zcela překonat.“
Proč není možné a ani bychom se neměli snažit ztrátu blízké osoby „překonat“?
Ačkoli počáteční emoce, které následují po ztrátě blízké osoby, časem ztrácejí na své intenzitě, nikdy nevymizí úplně. Tyto emoce mohou ožít pod vlivem jakéhokoli podnětu, který nám zemřelého nějak připomíná.
Často je to třeba oslava narozenin, výročí úmrtí či nějaká činnost, kterou jsme prováděli spolu se zesnulou osobou.
Když se to stane poprvé, tyto znovu oživené emoce budeme vnímat jako obrovské přívalové vlny, které nás každou chvíli mohou zcela rozdrtil a uvěznit pod svou tíhou. Postupně však tyto vlny budou menší a menší. Maria Lamia vysvětluje:
„Zármutek často vyplave na povrch následkem vnějších faktorů, které nám oživují vzpomínku na zemřelého. Tímto vnějším faktorem může být třeba nějaké výročí.
Důvod je třeba vidět v tom, že zármutek je emoce, která plní funkci jakéhosi mírného ´výstražného signálu´. Účel tohoto výstražného signálu však spočívá v tom, že nám pomáhá pamatovat si, a nikoli zapomínat.“
Jak se tedy máme postavit k našemu zármutku? Odpověď se skrývá již v samotné otázce. Místo toho, abychom se snažili v sobě pohřbít tyto emoce, měli bychom je přijmout v celém jejich rozsahu.
Ačkoli vnější spouštěče s sebou přinášejí všechny ty pocity ztráty, přinášejí s sebou i mnoho krásných vzpomínek na ty chvíle, které jsme prožili v blízkosti milované osoby.
„Přesto se většina lidí staví ke svému zármutku tak, že se pokouší zapomenout – snaží se zármutek překonat – což je v naprostém protikladu s účelem této emoce.
Právě proto bychom se neměli snažit zapomenout, ale právě naopak, snažit se rozpomenout na to, co se nám snaží tato emoce říct, a pak to také akceptovat,“ konstatuje Maria Lamia.
Neignorováním těchto emocí získáme i lepší představu o stavu našeho zdraví. Dnes je již všeobecně známo, že je nezdravé snažit se potlačovat své emoce.
Pokud jsme však vůči sobě dostatečně upřímní a otevření, možná se nám podaří určit, jestli se za naším zármutkem neskrývá i nějaká jiná duševní potřeba.
Když si budeme všechny tyto pocity uvědomovat, budeme moci také jednodušeji určit, jestli při vyrovnávání se s naším zármutkem nepotřebujeme pomoc poradce, psychologa či psychiatra.
Zármutek je emoce, která se může objevovat v průběhu celého našeho života. Nicméně zcela určitě nás bude provázet po celou dobu, jak bude v naší paměti existovat vzpomínka na naši milovanou zesnulou osobu.
Celoživotní zkušenost s touto emocí je shrnuta v prvních třech řádcích básně Tajné výročí srdce (Secret Anniversaries of the Heart), jejímž autorem je Henry Wadsworth Longfellow:
Nejposvátnější ze všech svátků jsou ty,
které si necháváme pro sebe v tichosti a o samotě;
tajné výročí srdce.
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
