Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Jsou lidé, co nám berou dech. Jirka Hamerský, který, stejně jako já, tvoří a píše pro portál Celostní medicíny, je jedním z nich. Naše první setkání proběhlo v jedné z dávných raw kaváren v Ostravě, kam Jirka doslova vplul po boku mé kamarádky. A my tak spolu mohli prohodit pár nezapomenutelných slov. Od té doby jdeme společně. Můžeme sdílet, debatovat, občas si zavolat, porozmýšlet, případně na sebe, upozorňuji, že zcela neplánovaně a náhodou, natrefit ve vlaku. A to pak koukáme, jako bychom spadli z višně, hrušky či mohutného ořechu…
Jiříku, znám Tě jako velmi radostného člověka. Jak vlastně vnímáš radost?
Radost je náš přirozený stav. My sami jsme radostí. Kdy lidé nejvíce září? Když jsou čerstvě zamilovaní, drží se za ruce a užívají si navzájem své přítomnosti. Tryská z nich láska a štěstí tak silné, až se jakoby ztratí v čase. Navzájem v sobě. Tohle zažil někdy (skoro) každý. V ten moment se – alespoň na chvíli – rozšíří naše Já, cítíme se úplní, celiství a milovaní. Naše duše chce radostí až explodovat.
Ale druhý člověk nám jenom pootevřel dveře k vnímání krásy našeho vlastního JÁ. To je ve skutečnosti ZDROJ té lásky a radosti, kterou cítíme. Ne ten druhý. Naše radost vůbec nemusí být závislá na druhých lidech. Nemusí být závislá vůbec na ničem.
A jak to tedy udělat? Čím radost každý den přiživovat, aby naše duše neustále jiskřila, smála se a dováděla drobnými ohýnky štěstí?
První – dnes už známou – cestou, kterou můžeme praktikovat všichni, je vděčnost. Záleží na každém, jak vlažně, nebo naopak, s jak velkou vášní bude během dne na všech a na všem hledat to dobré. Mně imponuje Pam Grout a její pojetí až jakoby divoké, extrémní a „nestydaté“ vděčnosti. Děkovat úplně za všechno. Děkovat za to, že jsme nemocní. Že jsme se dostali do dluhů. Nebo, že nám někdo zničil nově koupenou bundu.
Nesmírně mě nabíjí a zbožňuju, hledat všude krásu. V přírodě, ve městě, i v druhých lidech. Například, když stojím ve frontě v obchodě, tak hledám – nezávisle na věku a pohlaví – v každém prodavači nebo prodavačce něco hezkého. Stejně tak na úřadě, v MHD, ve vlaku. Někdy může být fajn i někoho přímo pochválit, ale samozřejmě, že nemusíme všechno, co vnímáme, „vytrubovat“ ven. Na druhou stranu, tu a tam rád lidem píši seznamy jejich kladných stránek. Jedné ženě jsem jich jednou napsal a napočítal 111. Když vycvičíme své vnímání a svou pozornost jistým směrem, tak po určité době už ani nejde o to, se o nějaké hledání krásných a pozitivních věcí snažit. Děje se to samo.
Jiříku, a ta druhá cesta?
Meditace. Říká se, že mezi námi a naší radostí stojí mnohdy jediná myšlenka. Když se v meditaci dostaneme do změněného stavu vědomí, nebo alespoň na chvíli přerušíme zběsilý hukot našich myšlenek, přirozeně zažíváme čistou radost a lásku.
A vezmeme-li to z druhého konce, jak vnímáš smutek, jak s ním pracuješ, existují vůbec, z Tvého profesního, tedy psychologického, hlediska, nějaké techniky, které nám pomohou smutek rozfoukat?
Děkuju za tuto otázku. Na Zemi jsme i proto, abychom občas zažili kontrast, tmu, bolest. Pro naši duši je to cenná zkušenost. Rozhodně nedoporučuji smutek potlačovat, ale když už přijde, tak naplno prožít. Nesmírným darem jsou i slzy. Profesor Smékal říká, že „smutek, který není vyjádřen slzami, nutí plakat jiné orgány“. Slzy neskutečně očišťují.
Letos v září jsem zažil svůj nejdelší a největší smutek – celých čtrnáct dní jsem skoro jenom brečel. Bylo to jako když v přírodě několik dní, nekonečně dlouho, prší. Říkáte si: „Kdy už to, proboha, přestane?“ A tak jako z oblohy jednoho dne ráno dopadne poslední kapka, vyjde Slunce a vše se rozzáří, tak i u mě ten patnáctý den najednou „dopršelo“ a cítil jsem neskutečnou lehkost a znovuzrození.
Takže ještě jednou: Smutek spíše než rozfoukat, zkusme prožít. V případě, že jsme ale smutkem ve svém životě zavaleni, nechceme ho už zažívat, máme ho po krk, pak je nejlepší prevence: Mít záměr, abychom se tak často neoddělovali od již zmíněné radosti. Návod jsme popsali: je to meditace a vděčnost (vyvolávání a udržování pocitů lásky).
A co strach? Kdysi jsem si přečetla, že odvaha je strach, který se modlí. A že je naprosto přirozené se bát, už v rámci pudu sebezáchovy. Jak však pracovat s přílišným strachem, který nás svazuje, bere nám vítr z plachet, paralyzuje nás, nedá nám spát? Jak to vnímáš Ty a opět, existují nějaké terapeutické techniky, jak se strachem naložit, jak s ním pracovat?
Problém je právě strach, jak říkáš, který nám ničí a komplikuje život. Strach z toho se projevit, strach z lidí, strach z blízkosti nebo dalších zranění ve vztahu. Kromě vizualizace (kdy si představuji, jak to, čeho se bojím, v klidu a s přehledem zvládám) neznám přímější cestu, jak se strachu zbavit než mu čelit.
Když se tomu, čeho se bojíme, postavíme, získáme postupně zpět svou unikající energii a ztracenou sílu, ale také prudce vzroste naše sebehodnota. Protože ta roste vždy, když jdeme tou nejvyšší (a někdy zároveň i nejtěžší) cestou. Když víme, že jsme ze sebe dostali maximum. Ostatně Vadim Zéland na otázku „jak se nestrachovat a neznepokojovat?“ odpovídá jednoznačně: „Jednáním. Naše obavy se rozplývají v činnosti.“ Čtenáři Celostní medicíny už možná někdy ode mě četli, že například v depresi jsme mnohdy právě tehdy, když stojíme na místě. Když jsme zamrzlí. Když se nic neděje. Jakmile se dáme do pohybu, všechno dostane nový náboj. I proto se těžší deprese léčí v léčebnách, mimo jiné, i aktivační terapií. A podobné je to se strachem. Už tím, že se vydáš na cestu, z tebe část strachu odpadne…
Nejtěžší je přinutit se udělat první krok. Proto někdy pomáhá se zeptat: „O co všechno přijdu, když se svým strachem něco neudělám? Kolik let takto ještě promarním?“ A je-li zvládnutí strachu nad síly daného jedince, není žádná ostuda, vyhledat psychologa.
A pak tu máme ještě laskavost. Malé, naprosto samozřejmé, avšak vzácné okamžiky, kdy třeba jen někoho obejmeme, do těžkého dne přineseme úsměv, naději, lidské teplo a lásku. Jak vnímáš laskavost Ty? Jak moc je, z Tvého pohledu psychologa, důležitá?
Laskavost je úžasná v tom, že můžeme díky ní zlepšit nejen den druhému člověku, ale i sami sobě. Někoho překvapit a něco od srdce udělat, může vnést do každého dne nové kouzlo. V laskavosti a v maličkostech je ohromná síla. Četl jsem o muži, na kterého jednou zazvonil soused, jestli by nechtěl dovézt ze supermarketu hlávkový salát. To, že na něj soused zazvonil a salát mu poté dovezl, si onen muž pamatoval ještě po třiceti letech…
A teď jen tak pro odlehčení, odpusť mi, prosím, ale ze své profese nutriční terapeutky bych se velmi ráda zeptala, jaké je Tvé oblíbené jídlo. Ale vážně, mega, neuvěřitelně, obrovsky oblíbené. To znamená, že bys kvůli němu uběhl i maraton.
Nejoblíbenější jídlo je pro mě to, které mi kdokoliv připraví s láskou. Nedávno mě třeba potěšil rýžový nákyp s pohádkově se rozplývajícím sněhem. Nadšení ve mně kdykoliv probudí i krabička borůvek nebo kbelík třešní. Ale asi Tě zklamu, maratón bych kvůli žádnému jídlu neuběhl :))
Vím, že kromě toho, že vedeš naprosto úžasné a zážitkové přednášky, k Tobě také chodí klienti na konzultace. Můžeš nám, prosím, prozradit, jak Tvoje konzultace probíhají?
Pro každého konkrétního klienta je nejlepší něco jiného. Někdy se sezení podobají klasické psychoterapii, jindy by se to dalo nazvat spíše intuitivním koučinkem. Nejoblíbenější je právě kombinace terapie a toho, že pak v závěrečné části ukazuji věci, které fungují a mohou klientovi na jeho cestě pomoci. Konkrétní příklad: Řeší-li někdo, zda se má rozejít, nebo v daném vztahu zůstat, dostane ode mě, mimo jiné, ve finále spoustu vodítek, jak získat jasno, pro jakou variantu se rozhodnout. A má-li zájem, tak třeba i tipy na nejlepší knihy o vztazích na světě, které ho mohou zase dál posunout. Některé věci, které jsou úplnou podstatou mé práce, jako třeba bezpodmínečné přijetí, se ale ani nedají skoro popsat, dějí se na pozadí za všemi slovy a vzájemným dialogem.
A když jsme u těch Tvých konzultací, prosím, vzpomeneš si na nějakou opravdu přelomovou, takovou, o které jsi následně pak ještě hodný čas přemýšlel? Konzultace, která Ti otevřela oči a prostřednictvím které ses třeba posunul i Ty sám?
Největší smysl mi dává, když jsou konzultace přelomové hlavně pro mé klienty. Když ti někdo napíše, že o všem pak celou směnu v práci, na noční, přemýšlel, že se mu hodně ulevilo a že se těší, až udělá ve svém životě všechny ty změny. Vůbec nejlepší je, když si změny všimne přímo okolí.
Nicméně, Tvá otázka mě velmi potěšila, Zuzko. Ano, jsem tu primárně pro své klienty. Ale zároveň to, že mohu ve své práci slyšet tolik lidských příběhů, pokládám za obrovský dar. Jen hlupák a velmi pyšný člověk by si myslel, že se z těchto příběhů a terapií nemá co naučit. Nebylo by fér vyzdvihovat jednu „konzultaci“ nad druhou, ale jestli tě zajímá hodina, na kterou nikdy nezapomenu, a kterou jsem prožíval nejsilněji, tak to byla hned ta první. První příběhová skupina v psychiatrické léčebně v Opavě na ženském oddělení závislostí, na které jsem byl přítomen. Bylo mi tehdy 29 let. Naprosto mě to ohromilo, a tuhle práci jsem si zamiloval. Terapie je totiž úplně něco jiného než běžný rozhovor v životě. Někdy se ve své hloubce dotýká až samotného jádra druhého člověka. Psychologovi toho mnohdy člověk svěří víc než svému životnímu partnerovi.
Obraťme ještě trochu list. Jakou úlohu ve Tvém životě sehrává Bůh? Dokážeš se na něj naladit, vyprávět si s ním a vnímat jeho dobré signály, kterými Tě častuje?
Pro mě je Bůh totéž, co Láska, Světlo, Průzračné Ticho. Propojit se s Někým nebo Něčím, co nás přesahuje, je úplně to nejvíc. Být naladěný „tam nahoru“ je pro mě absolutní priorita. A jestli se ptáš konkrétně, nejsilnější spojení s Bohem zažívám na svatém Hostýnu.
Jiříku, a proč potřebujeme nadšení? Proč o něj pečovat, proč občas tančit v dešti, kolikrát ani nedospat rána, protože nás přeci čeká zbrusu nový den, který můžeme posvětit zázraky?
Nadšení a vášeň dávají životu šťávu. Stejně jako je krásné cítit vděčnost za přítomnost, je krásné těšit se na to, teprve přijde. A to Ty, Zuzko, umíš sama nejlíp. Mimochodem, odjakživa obdivuji Tvé nadšení pro bylinky, jídlo nebo český jazyk a psaní knih. Od Tebe by se ostatní mohli nadšení učit. A myslím to vážně. Kdyby chtěl někdo na rozvoj nadšení „metodu“, bylo by to právě pozorování a učení se nápodobou od někoho, kdo už nadšený je.
Moc si vážím Tvých slov, Jiříku. Mou poslední otázku dávám někdy i svým klientům: Kdybys teď mohl úplně cokoli, opravdu cokoli, cokoli na světě, co by to bylo?
Asi nic 🙂
Ne že bych neměl spoustu snů, ale beru to tak, že směřuji k jejich splnění. A tento život není limitem. Jak říká Esther Hicks: „Nikdy to nedokončíte. Pořád budete mít nové a nové touhy. Tak to berte zlehka a buďte v klidu.“ Navíc to tady vnímám jako učební arénu. Takže nemám ani potřebu někoho zachraňovat, a brát mu tím jeho lekce, kterými má projít.
Inspirovala jsi mě, Zuzko, svou otázkou ale k myšlence, kterou bych se rád s Tebou a čtenáři rozloučil. Kéž se v srdcích každého z nás rozezvučí slova: „MOHU COKOLIV.“ Neuvažujme o tom, co bychom mohli, kdyby něco. Ale že opravdu můžeme. Už teď. Cokoliv. Sladíme-li se se samotným tepem Života, jsme nezastavitelní.
Webová stránka Jiřího Hamerského: https://www.jirihamersky.cz
Autor: Mgr. Zuzana Švédová, Dis., nutriční terapeut
Zdroj: https://www.celostnimedicina.cz/…htm
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 300 Kč, na 2 roky 600 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
