Barbara De Angelis: Léčení žalu světa

87
Foto: Pixabay.com

Zažili jste někdy dny, kdy jste se cítili, jako byste byli na špatné planetě? Možná jste přemýšleli, zda sem nebyli záměrně posláni lidé z nějakého jiného, mnohem méně vývojově pokročilého světa proto, aby vás znepokojovali, dráždili a rozčilovali. Narážíte na lidskou omezenost, předsudky, necitlivost, nevědomost, krutost a hrubost. Stáváte se svědky hrozných událostí nebo o nich slýcháte. Jsou pro vás naprosto nepochopitelnými a říkáte si: “To musí být určitě nějaký omyl. Jak to, že mě zařadili do té stejné vesmírné vyučovací třídy jako tyto hrozné bytosti?”

Během jednoho dne před pár lety, kdy jsem prožívala přesně takovou zkušenost, jsem na nástěnce v místním obchodě se zdravou výživou viděla vyvěšený plakát, na kterém bylo napsáno: “Vážně nevím, kdy přesně přistálo to UFO a kdy tady vyklopilo všechny ty hloupé lidi, ale očividně se pro ně ne a ne vrátit.”

Tento nápis zněl velmi vtipně a zároveň narážel na téma, se kterým mnoho z nás na naší cestě osobní a duchovní transformace pravidelně bojuje.

Jsme snílky a odjakživa jsme snili o tom, že budeme pomáhat tento svět vylepšovat.
Jsme idealisty.
Horlivě toužíme po pravdě, svobodě a povznesení sebe samých i tohoto světa.

Tyto naše ideály ale neustále narážejí na zklamání a rozčarování nad selháními druhých i nás samých.

“Co se to s lidmi děje?” přemýšlíme. Něco v nás, nějaká stará nebo vyšší část nás samých ví, že to má být jinak, a tak žijeme v určitém duchovním smutku a stesku po domově.

Zdá se nám, že od domova jsme skutečně daleko.

Za svůj život jsem vyplakala mnoho slz za sebe stejně jako za věci a lidi, které jsem chovala ve svém srdci a o které jsem přišla. Často jsem ale nejvíce plakala kvůli krutosti a tvrdosti tohoto světa.

Pláčeme za sebe samé a pláčeme i za tento svět.

Cítíme smutek v rozměru osobním, ale i vesmírném, když nás bolí srdce nejen z toho, co se děje nám samým, ale i z toho, co se děje s naší planetou.

Některé z mých raných vzpomínek se týkají zakoušení vln smutku tohoto světa a uvědomění, že svět by mohl být a měl by být o tolik lepší. Když jsem byla starší a započala svou vlastní vědomou duchovní cestu, uvědomila jsem si, že jsem součástí tohoto světa a že není účelem, abych se od něho vzdalovala. Musela jsem se zaměřit na to, jak bych se mohla sama stávat tak milující a tak osvícenou, jak to jen lze.

Navzdory našemu odhodlání měnit svět k lepšímu my všichni, kteří pomáháme, léčíme, pozvedáme – včetně mě samotné – zažíváme chvíle, kdy kolem sebe vidíme všudypřítomné utrpení a nevědomost, rozprostírající se na velké části naší planety, a říkáme si: “Nemohu prostě jen utéci, žít někde na ostrově a nechat za sebou všechny, kteří ničí, na co přijdou, včetně jiných lidí, se kterými se zabíjejí? Neudělal jsem už dost toho dobrého? Proč jsem někým, kdo musí situace napravovat?”

Temná síla, která je na tomto světě přítomna, se v minulosti stávala břemenem i významných svatých osob, mistrů, lidumilů a vizionářů, a jejich cestu jim tak ztrpčovala.

Když toto píšu, myslím na to, jak náš svět nyní prochází velmi divokým a děsivým obdobím. Je šokující si uvědomit, že zatímco jsem pracovala na této knize a rozjímala nad volbou lásky, soucitem a mocným procesem léčení srdce(m), jsem zároveň pozorovala, jak hladina temnoty kolem nás stoupá.

Kdykoliv jsem si během dne za posledních pár týdnů udělala přestávku, skončila jsem nakonec u televize. Téměř vždy, když jsem před ní stála, jsem byla svědkem nejnovějších zpráv o masakru, útoku, vraždě nebo výbuchu, a v nevíře jsem plakala při každé nové noční můře, která se odehrávala. Neustále si kladu ty samé otázky, které budou zřejmě povědomé každému, kdo na své cestě trpělivě hledá:

– Jak mohou lidé upadnout do takové nenávisti a do takového násilí?
– Jak mohou být lidé k jiným lidským bytostem tak krutí a necitliví?
– Jak mohou lidé dopouštět terorismus, despotické vlády, korupce a kruté nelidské činy?

Slova, která se rozlila na tyto stránky, mi nabídla odpověď: To, co umožňuje zlu v tomto světě existovat, je popření onoho “my”.

Veškeré iluzorní oddělování a zříkání se našeho základního vzájemného vztahu na duchovní i na energetické úrovni je příčinou existence veškeré temnoty na tomto světě. Od těch nejdrobnějších činů, jako je chování, ve kterém chybí laskavost nebo které je plné předsudků vůči druhému, se dostáváme až k válkám, ke krutosti a k nemyslitelným projevům nelidskosti.

Popíráme-li ono “my”, prohlašujeme tím:

“Ty a já nejsme propojeni a ty tedy nejsi částí mě samého ani ničím, čím jsem já sám. Nejsou mnou a nejsi ani mým, a proto jsem proti tobě. Protože neexistuje žádná obecná hrozba, kvůli které bychom se měli spojit, mohu tě pronásledovat, zneužívat i zabít. Nic to pro mě neznamená, protože pro mě nemáš žádnou hodnotu.”

Nikdo z vás samozřejmě do této kategorie nespadá. Nemůžete-li temné hrůzy pochopit, je to dobré znamení. Vaše vědomí se vyvíjí z polohy JÁ do polohy MY a představa nelidského chování k druhým vám tedy připadá jako naprosto neskutečná. I tak ale musíme odolávat pokušení uzavřít svá srdce a upadnout do mnohem jemnějších a méně smrtících, ale stále nezdravých forem odpojení od všeho, co se děje kolem nás a také v nás samých.

Co to znamená? Musíme být dostatečně odvážnými a také schopnými vidět všechny způsoby, kterými si lásku nevolíme.

Tvrdohlavé setrvávání v iluzi naší vzájemné oddělenosti je postojem, kterým se i ti, kteří na své duchovní cestě za pravdou již pokročili, mohou podvědomě odklonit od lásky.

S tím, jak duchovně dospíváme, musíme všichni čelit nešťastné skutečnosti, že existuje mnoho možností, jak můžeme být nápomocnými, ale že je ještě více situací, kdy nepomůže nic, ať děláme cokoli. Čím více soucitu se v nás vyvíjí, ať už vůči sobě nebo vůči druhým, začínáme být schopni přínos našich činů lépe vnímat. Je jedna věc, kterou můžeme, nehledě na okolnosti, udělat vždy:

Vždy můžeme druhému požehnat.

Jednou z možností, kdy toto praktikuji, je každodenní sledování zpráv. Někteří lidé jsou ve chvíli, kdy to slyší, docela zaskočeni. “Jste duchovní učitelka. Nevystavujete se velkému množství negativní energie?” ptají se mě. Jiní tvrdí: “Nechci si nechat kazit náladu nebo své vnitřní naladění těmi hroznými věcmi, které se dějí, a upadnout z toho do deprese nebo dostat vztek, a tak se vyhýbám čtení i sledování zpráv v televizi. Chráním se tak.”

Respektuji volbu každého volit si, jak chce žít svůj život. Věřím ale, že rozhodnutí uzavřít se před tím, co se děje kolem nás, není volbou lásky. Mnohokrát je to rozhodnutí něčemu se vyhnout, něco popřít a nestarat se o to, co se děje. Z takového konání ale neplyne žádná ochrana, žádný přínos ani laskavost.

Každým dnem si volím vědět, co se děje v mé zemi a ve světě, protože cítím závazek dovědět se o tom, co se děje s mou duchovní rodinou, která žije všude možně po světě. Vidím, kde jsou lidé zranění nebo vystrašení, kde prožívají žal nebo kde čelí nemyslitelným kalamitám, kterým díkybohu většina z nás nebude nucena nikdy odolávat. Díky tomu, že vím, co se děje, dostávám informace o tom, kde a kdo mou “službu” – můj soucit, mé modlitby a mou lásku – potřebuje.

Co v těchto chvílích dělám? Jak svou službu vykonávám? Napřed otevřu své srdce a dovolím si naplno cítit vliv toho, co sleduji nebo o čem čtu, nehledě na to, jak nepříjemné to je. Pak zavřu oči a vizualizuji si lidi, kteří jsou součástí daného děje – jednu osobu nebo stovky či tisíce – a představím si, jak je držím v ohromném objetí té nejněžnější a nejsoucitnější lásky. Pláču s nimi a pro ně. Šeptám stále dokola: “Je mi to tak líto.” Nalévám do nich tolik pečující a uklidňující energie, kolik jsem jen schopná a kterou si představuji jako zlaté světlo prostupující do hloubky jejich bytostí.

Nakonec se za ně modlím – za duše těch, kteří byli zavražděni nebo zraněni nebo kteří ztratili domovy v důsledku požáru, povodní, zemětřesení či nehod. Modlím se za ty, kteří přišli o své milované přirozenou nebo nepřirozenou smrtí a trpí žalem. Prosím za ně o požehnání, aby nalezli klid a mír a cestu k milosrdnému uzdravení. Prosím, aby je obklopila božská láska a aby jim byla darována milost.

Věřím, že toto konání se k těmto lidem ve formě energie, minimálně v malém množství, dostane. Je energetickou pečující sadou, kterou posíláme ze svého srdce a která putuje záhadnou sítí neviditelných vláken, kterými jsme všichni úzce propojeni.

Bylo by samozřejmě mnohem “příjemnější” starat se jen o svůj vlastní život a nedovolit, aby ty hrůzy, které se ve světě dějí, rušily náš hypoteticky “nezčeřený” stav mysli a poskvrňovaly náš “klid” tou otravnou realitou. Jak stabilní je ale váš stav vědomí, musíte-li jej chránit před větrem pravdy?

Jak velký je skutečně oceán vašeho srdce, neobsahuje-li dostatek prostoru na to, abyste v něm jen na pět minut podrželi a zmírnili utrpení cizího člověka?

Jak jasné a silné je vaše světlo, jste-li příliš vystrašeni na to, abyste byť jen na chvíli pohlédli do tmy?

Tato planeta je naším domovem. Jak jsme měli možnost sledovat, všichni jsme energeticky propojeni, a ať už si to chceme připustit nebo ne, případně jsme-li si toho už vědomi, všichni vnímáme vlny bolesti z celého světa. Jsme nedělitelnou součástí toho, co se děje všem ostatním, protože ono “my” je skutečné.

A co učení vyrůstající z některých duchovních kruhů, která tvrdí, že cítíte-li se šťastní a povznesení, nemáte “sebe samé stahovat dolů” tím, že byste se vystavili temnotě, která kolem vás proudí? Moje odpověď zní, že pokud jste vědomou bytostí a pokud vám byl dopřán jakýkoliv klid, jakékoliv bezpečí a šťastný osud, máte o to větší závazek nabídnout svá požehnání těm, kteří tyto věci nezažívají.

Máte-li hezký den, někdo, kdo ho nemá, potřebuje, abyste se za něho modlili.

Probíhá-li váš život nyní hladce a jste-li naplnění, někdo, kdo se nachází uprostřed krutých bouří, potřebuje, abyste se za něho modlili.

Cítíte-li se vyrovnaní a klidní, někdo, kdo si už ani nepamatuje, jaké to je žít v míru, a kdo se topí ve strachu a bolesti, potřebuje, abyste se za něho modlili.

Kdybyste se dusili svým vlastním utrpením, nepřáli byste si, aby se za vás někdo někde modlil, aby vám žehnal a aby vás miloval?

Jste-li svobodní, cítíte-li v sobě jakoukoliv sílu, jakoukoliv naději nebo světlo, nesmíte zapomenout na ty, kteří žijí v beznaději, kteří jsou ztraceni a na které se zapomnělo.

Neodvracejte se od temnoty, která je v tomto světě přítomna.
Otočte se s odvahou směrem k ní.
Otevřete oči.
Vnímejte ji.
A pak se jí postavte – tím, že si zvolíte lásku.

Z knihy Volba lásky, Barbara De Angelis

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk