Temné dvojče lásky, které si často zaměňujeme za pravou lásku

244
Foto: Pixabay.com

V polovině 70. let 20. století americká psycholožka Dorothy Tennovová přišla s novým termínem, který se začal používat jako označení pro intenzivní a hloupou zaslepenost.

To slovo je samozřejmě v anglickém jazyce a zní „limerance“. Slovo „limerance“ bychom mohli definovat jako „slepou a úplnou podřízenost návalu abnormální vášně, nekontrolovatelné přitažlivost až posedlost“.

Ty však mohou vyústit až do šílenství, které má potenciál s námi pořádně zamávat, ačkoli tento stav někdy nazýváme jako „pravá láska“.

Dr. Tennovová usoudila, že pojem „limerance“ a celá problematika „zaslepené lásky“ si zaslouží hlubší prozkoumání. Provedla proto výzkum prostřednictvím psychoanalytických rozhovorů s mnoha vášnivě zamilovanými osobami.

Tyto osoby na vlastní kůži zažívaly druh lásky, který bychom mohli nazvat jako „bolestivá láska“ a který byl zobrazen ve většině románů a filmů. V těchto románech a filmech je „bolestivá“ neboli „zaslepená láska“ obyčejně oslavována jako vrchol života.

Dr. Dorothy Tennovová svá zjištění a závěry shrnula ve své knize, kde se věnuje problematice lásky, se vším dobrým i špatným, co nám může láska přinést.

Její kniha nese název „Love and Limerance: The Experience of Being in Love“ („Láska a zaslepenost: Zkušenost zamilovaných“).

Moderní kultuře západního světa se značně daří oslavovat právě takovou podobu lásky, která vychází z neovladatelného a silného vzrušení a z neuhasitelné touhy po opětování našich bouřlivých citů.

Hudba, filmy a televizní zábavné programy moderní společnosti vždy zobrazují lásku jako všemocnou a prudkou

Hlavní přísadou planoucí lásky je prudká vášeň. U takové lásky se dvě osoby zoufale snaží být spolu za každou cenu. Když se jim to nakonec podaří, rychle je zaplaví pocit všepohlcující jednoty, který je vtáhne do vzájemného (zejména fyzického) splynutí.

V této chvíli se zdá, že dva zamilovaní zůstanou pod vlivem vášně navždy a získáváme pocit, že právě toto je „pravá láska“.

Přesto tato prudká vášeň a poblázněná žádostivost téměř vůbec nepocházejí z touhy poznat toho druhého nebo z úcty k němu. Vášeň a žádostivost mají ve skutečnosti původ v našich představách, které poukazují na naši vnitřní potřebu cítit nejistotu a hlad.

Poukazují na naši potřebu čekat na lásku s chorobným, ochromujícím pocitem rozkoše a smyslné netrpělivosti.

Odráží se zde naše potřeba zažít bouřlivou a také nejistou lásku, při níž postupně upadneme do podřízenosti a závislosti na druhé osobě.

Děsí nás představa, že by se nám náš vyvolený nebo naše vyvolená měli vzdálit a ožíváme v naději na jejich návrat.

Co všechno zažíváme u zaslepené lásky?

1. Člověka, po kterém toužíme, si idealizujeme. Hned na začátku vztahu, či dokonce ještě před navázáním vztahu, tohoto člověka považujeme za dokonalého. Máme pocit, že se mu nikdo nevyrovná.

2. Nejsme schopni myslet na nic jiného než na našeho partnera či partnerku.

3. Pocit podřízenosti či nedostatečnosti, plachost a nemotorné chování, touha ve všem souhlasit se svým partnerem.

4. Panický strach z případného odmítnutí nebo opuštění, neopodstatněná žárlivost.

5. Pocit silné euforie, když se nám zdá, že objekt našeho zájmu k nám přechovává stejně silné city.

6. Snaha „číst mezi řádky“ a odhadnout pocity a myšlenky toho druhého, pocity úzkosti.

7. Zvrácená záliba v hádkách, neboť k hádkám často dochází právě po líbánkách.

8. Změna či zrušení termínů našich pracovních setkání a jiných povinností, jen abychom se přizpůsobili plánům osoby našeho zájmu a abychom nezmeškali žádnou příležitost strávit s ní čas.

9. Když se nacházíme v blízkosti osoby našeho zájmu, můžeme pociťovat zrychlený dech, chvění, červenání se nebo bušení srdce.

Stav, ve kterém chorobně toužíme po dotyku a přítomnosti nějaké osoby, se velmi podobá touze malého dítěte po přítomnosti jeho mámy.

Pokud vztah dítěte a mámy nějakým způsobem utrpěl, dítě si toto trauma s sebou ponese do dospělosti a bude se pravděpodobně snažit, tentokrát se svým partnerem či partnerkou, navázat stejný typ vztahu, jaký mělo se svou mámou.

Bude se však snažit o jiný, šťastnější konec příběhu. V takovém vztahu se jedná o to, aby se nám nakonec podařilo získat si oživující lásku a udržet si ji navždy.

Když jsme byli ještě malé děti, mateřská láska byla ve skutečnosti něco, bez čeho bychom nepřežili

Ale i přesto, že jsme již dospělí, silná a zoufalá touha po takovém druhu lásky nám zůstala. Díky tomu máme překroucenou představu o tom, že „pravá láska“ musí být poznamenána bezútěšnou, úzkostlivou starostí o zidealizovanou osobu našeho zájmu.

Pokud tomu tak není, pokud je láska, kterou prožíváme, klidnější a necítíme tu „sladkou bolest“, tuto lásku považujeme za podvod, není to pro nás „pravá láska“.

U lidí, kteří mají o sobě nízké mínění nebo vyrůstali v emocionálně chladném prostředí, se často nějakým způsobem vyvine neukojitelný hlad po lásce a náklonnosti.

Tito lidé pak žijí v idealizované představě, že najdou svého „vyvoleného“ či „vyvolenou“, do sytosti se napijí z jejich lásky, zmažou hranice své vlastní identity a do svého srdce pozvou svého vyvoleného či vyvolenou, aby zaplnili prázdné místo, které zůstalo po neopětované lásce, aby vyléčili své zlomené srdce, sebenenávist apod.

Hlavní myšlenkou je, že čím více částí naší osobnosti se na cestě životem ztratilo, skrylo, potlačili jsme je nebo jsme je v sobě popřeli, o to více netrpělivě a zoufaleji se budeme snažit o intenzivní splynutí s druhou osobou.

Budeme chtít stát se součástí života druhé osoby a aby se ona stala součástí toho našeho. Budeme chtít napravit vše, co v našem nitru zůstalo nedokončené, nedostatečné a co není dost dobré.

A očekáváme, že tímto způsobem se v našem životě stane zázrak sám od sebe, namísto toho, abychom se k němu přibližovali postupně vlastním vědomým úsilím nebo namáhavou prací.

Lásku považujeme za příliš jednostrannou, nebo vůbec nevíme, jaká je.

Myslíme si, že s „pravou lásku“ se vždy musíme setkat proti naší vůli a musí námi pořádně zamávat. Myslíme si, že pravá láska nemůže být cit, který v našem srdci roste postupně, že láska nemůže být tak pomalá a předvídatelná, myslíme si, že o ní nemůžeme rozhodovat.

Paradoxem však je, že i kdyby se nám vášnivé zaslepené lásky dostalo vrchovatě, v její moci nebude vytvořit nebo obnovit to, co v našem nitru chybí, nebo o co jsme přišli.

Zaslepená láska nás nevyléčí. Pokud znovu chceme cítit, že jsme naživu, spalující vášeň a bezútěšný pláč nebudou pro nás právě ty nejlepší stavy. Jejich účinek se podobá analgetikům, která na chvíli utiší intenzivní bolest pramenící z naší oslabené sebeúcty.

Takový druh lásky nám způsobuje totéž, jako kdybychom si sypali sůl do otevřené rány – okamžitě se vrátí strach z odmítnutí a opuštění, který celý čas vyčkával na tuto příležitost, probudí se naše sebenenávist, která po celý čas spala v našem nitru. A kvůli tomu se sami sobě ještě více odcizujeme.

Co dělat v případě, kdy zažíváme zaslepenou lásku

Naštěstí pro ty, kteří žijí a trpí pod silným vlivem vášnivé zaslepené lásky, existuje pomoc.

A ta pomoc nespočívá v tom, že splynou v jedno s druhou duší, ani v tom, že se budou zoufale vyhýbat na první pohled nepohodlné představě BÝT SAMI SEBOU.

Na základě našich úvah, jakož i na základě závěrů Dr. Dorothy Tennevové se domníváme, že na uzdravení zbídačené nebo neexistující sebeúcty přece jen existuje lék. Tím lékem je sebeobjevování.

Sebeobjevování je zdlouhavé, znepokojující, vyžaduje trpělivost a občas je i bolestivé. Ale rosteme jen díky rozpínání, a rozpínání umí být někdy bolestivé.

A tak všichni, kteří máme z vášnivé zaslepené lásky krátkodobé opojení (a za které pak platíme poraněnou sebeúctou), bychom se měli připravit na tvrdou pravdu.

Neexistuje žádné mávnutí zázračnou hůlkou, které by za noc vyléčilo naši raněnou sebeúctu. Je možné, že ve chvíli, kdy se začneme, ať už náhle nebo postupně, odloučit od domnělého zdroje lásky, pocítíme abstinenční příznaky.

Bude nás děsit představa, že bychom se měli od „zdroje lásky“ odloučit, protože se budeme bát bolesti.

Když však věříme, že potřebujeme ještě více lásky na to, abychom se zbavili bolesti a obav z nedostatku lásky, očividně se jedná o začarovaný kruh.

V této situaci je návrat k zidealizovanému objektu lásky doprovázen mimořádně silným návalem úlevy a uspokojení. Tímto způsobem však jen znovu začneme upadat do mylného přesvědčení, že bez zidealizovaného objektu naší lásky bychom prostě nepřežili.

Jediná možnost, jak můžeme porozumět tomu, proč se to děje, je nahlédnout přímo do našeho nitra a zamyslet se nad tím:

1) proč nás přitahuje právě taková láska, která je nejistá, potupná, rušivá či znepokojující, a

2) jestli dovolíme, aby nás někdo opravdu miloval a aby mu na nás záleželo, nebo jestli se budeme stále jen honit za vzrušením z toho, že nás téměř někdo miloval a téměř mu na nás záleželo.

Zdroj: https://mocvedomi.cz/temne-dvojce-lasky-ktere-si-casto-zamenujeme-za-pravou-lasku/

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 210 Kč, na 2 roky 420 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednávky@ipredplatne.cz