Rudolf Špaček je farářem Církve čs. husitské v Hlinsku, napsal několik knih na duchovní téma, pravidelně přispíval do Chrudimského deníku a v současnosti na sebe upozornil svým profilem na kanálu YouTube, kam si zve zajímavé hosty. Není mu totiž lhostejné, co se v současnosti děje v naší zemi. Vedle toho podniká ve výrobě a prodeji trdelníků a zmrzliny. A právě o tom, o možnosti sjednocení církví, jejich úloze a budoucnosti je náš rozhovor.
Kromě státních svátků, významných jubilejí a TV přenosů s účastí různých hodnostářů na celostátní úrovni se většinová veřejnost s církevními představiteli příliš nesetkává. Kde je konec všem farářům a čím se zabývají?
To je různé, každá církev nebo náboženská instituce má svá specifika, různé tradice a zvyklosti. Na Moravě je farář daleko silněji provázán s veřejným životem města či vesnice, bývá účasten na různých oslavách, jubilejích apod., je pojímán jako nedílná součást místní tradice. V Čechách je tomu trochu jinak. Alespoň já mám ten pocit. Přestože je církevní představitel veřejným činitelům dobře znám, bývá chápán jako hlava či reprezentant určité dané komunity. Pohled na něj je tedy účelový, nikoli provázaný s tradicí a koloritem celé široké obce.
To možná pramení z historického rozdělení církve, jak mezi sebou v této době vycházíte, myslím různé náboženské komunity?
Myslím, že doba, kdy na sebe různé církve nevražily, je už desítky let pryč. Dnes je akcentovaná tendence řešit vše na poli ekumeny, tedy spolupráce mezi církvemi navzájem. A není to jen na bázi společných bohoslužeb. Církve spolupracují na poli kultury – koncertů, osvětových besed, přednášek, výtvarných vernisáží, literárních pásem a samozřejmě v oblasti charitativních programů či zahraničních humanitárních misí atd.
V čem je doba třetího milénia pro církve jiná?
Řekl bych, že transformace různých oblastí společenského života se před církvemi nezastavila, i když některé konzervativní kruhy změny nechtějí vidět, natož je akceptovat. Z dřívější masovosti si církve zvláště v Čechách zvykají na uprázdněné kostely a vyznavačskou formu. Konzumismus a v poslední době covidománie dokázaly pročesat kostelní lavice a blahobytná pohodlnost spojená se strachem velmi citelně zasáhly do počtů a ustálených zvyků napříč křesťanskými církvemi i dalšími komunitami. Do toho začala většina církví řešit navrácený majetek a restituční dávky, což nás u většinové společnosti velice morálně poškodilo. A církev to proměnilo. Upřela pohled jiným směrem.
To zní jako kritika do vlastních řad…
Ona to kritika je. Lidé nás faráře vnímají jako zbohatlíky, přestože obyčejný farář se s restitučními penězi vůbec nesetká. Můžeme teď pochopitelně lépe dosáhnout na nějakou půjčku, když vám střecha padá na hlavu, ale já spíše reaguji na to, že u veřejnosti jsme vnímáni negativně jako ti, kterým bylo darováno něco z jejich strožoku. Já jsem nikomu do strožoku nesáh a ani jsem o to nestál. Můj názor je ten, že když se jednalo o restituce, měla církev s nadhledem poděkovat a říci: „Víme, že nás minulá éra poškodila, ledacos ukradla, ale to, co nám, státe, chceš vrátit, o to nestojíme. Hezky si to nech, avšak jako odškodné se o ty budovy starej a zajisti církvím provoz, pokud je tady chceš mít.“ To byl můj názor od devadesátého roku a mám stále stejný. U společnosti by to církvi zvedlo kredit a církve by rozvíjely duchovní oblast života, která jim přináleží, nikoli obchodování s majetky, které neumíme a které odvedly naši pozornost od spirituálního poslání.
A nezní to nepatřičně od faráře, který podniká?
A jsme u toho. Farář podnikatel. Ano, o mně se ví, že jsem postavil prodejnu, kde pečeme trdelníky a točíme skvělou zmrzlinu. To však s předešlým tématem nemá mnoho společného. Nebo respektive do té míry, že tato aktivita se ukázala jako nutnost. Velký kostel a malá hrstka lidí – to je jednoduchá matematika. Jak chcete stavbu udržet? Když bylo potřeba natřít střechu a firma mi dala rozpočet na sto tisíc, věděl jsem, že je něco špatně. Nemám povahu, abych chodil žebrat po úřadech a leštil kliky vlivným, tak jsem požádal o půjčku církev a postavili jsme na našem pozemku malou prodejnu, kde se snažíme na náš svatostánek vydělat vlastní prací.
A co duchovenská činnost? Když se farář věnuje podnikání, jak k tomu přijdou věřící?
Musím říci, že v Československé husitské církvi, kde působím, není farář despotou, ale musí se s lidmi radit a o věcech hlasovat. Tento záměr jsem tedy nepřijal sám za sebe, ale schválili jej lidé z naší farnosti. A samozřejmě posvětit to musela diecéze v čele s biskupem. Už roky tvrdím, že faráři by měli vyjít z kostelů k lidem a ne čekat, že lidé přijdou za nimi. Tak jsem to holt udělal. A teď se děje to, že farní zahradu vedle prodejny jsme otevřeli veřejnosti, lidé si tam chodí rádi posedět a vedu tam s nimi mnohem více rozhovorů nežli v kostele. Jako bychom k sobě měli přes prodejnu blíž.
Co na to kolegové, inspirovali se, je to pro ně první vlaštovka anebo to považují za úkrok stranou?
Kolegové mi začali říkat „bratře trdelníku“… smích… Ale vážně, já mám pocit, že někteří očekávali, že si natluču nos. Začít z ničeho, učit se nové věci z potravinářského oboru, který duchovenské činnosti není zrovna moc příbuzný, obstát v konkurenci, přečkat všechna covidová omezení, zákazy, změny, zdražování surovin, slabou kupní sílu místních obyvatel a mohl bych v tom výčtu pokračovat. Některé menší podnikatelské subjekty to položilo a mnohé to čeká, jelikož současná politická garnitura drobnému podnikání nejen nepřeje, ale ještě i nohy podráží, nechci se však vydávat na politický led, ten je příliš tenký… Pán Bůh mě obdaroval velkou dávkou zodpovědnosti, takže i když už bylo tisíc důvodů pro těžkosti nebo nepřejícnost podnikání zabalit, vždycky jsem si uvědomil, že se mnou stojí a padají další. Máme zaměstnance i brigádníky a především se snažíme odvádět skvělou práci, pro kterou nás mnozí lidé chválí. Přinášíme jim radost, a to není zrovna málo. A když se vrátím k otázce – dnes je situace taková, že řada z mých kolegů se snaží prospívat životu některou vedlejší činností. Plat faráře se pohybuje v podobné kategorii jako penze důchodců, proto je to nutností, zvláště u kolegů, kteří zajišťují finančně své rodiny. Mnozí učí na středních školách, další docházejí jako sociální pracovníci v různých ústavech. Na zahradním posezení u Vanilky (název naší prodejny) jsem se seznámil s lidmi ze severních Čech, tuším z církve Adventistů, kteří také podnikali s točenou zmrzlinou, takže nejsem úplně první vlaštovkou.
Jak vůbec vznikl nápad péci trdelníky, vždyť ty jsou vnímány jako adventní pochutina a u vás je točíte celoročně?
Původně jsem se zabýval myšlenkou vyrábět placky – různé druhy – a také je vyrábíme, tedy především ty bramborové, na kterých místní lidé z Vysočiny vyrůstali, tedy dřívější ročníky. Každý si rád vzpomene, jak babička dělávala na plotně „pekáčky“, prostě bramborové placky. Mouka byla po celé kuchyni, proto se tím dnešní hospodyňky příliš nezabývají, my však ano. Trdelník byl prostě nápad. Vyvinuli jsme si vlastní těsto velmi odlišné od trdelníku, který lidé vídají v Adventu ve velkých městech. Protože potřebujeme, aby se nám zákazník vracel, tak jsme vytvořili těsto, které má exkluzivní chuť, zůstává vláčné a navýšili jsme jeho trvanlivost, aby si zákazník mohl pochutnat na Hlineckém trdelníku třeba druhý den.
Takže vlastní know how?
Dá se to tak říci. Překonali jsme zažitý usus, že trdelník musí být teplý. Na to já říkám: pouze ten, který je za chvilku tvrdý jako kámen. Na dobrém trdelníku si můžete pochutnat i druhý den. Chodí k nám do prodejny seniorky, které si jdou v pátek koupit trdelník, aby měly v neděli co podat návštěvě ke kávě. A v letní sezóně do něj točíme zmrzlinu. Výtečnou.
Proto se prodejna jmenuje Vanilka?
Ano, v naší prodejně to voní vanilkou, takže volba názvu byla jasná.
Jezdíte také na trhy nebo slavnosti?
Máme kamennou prodejnu, jak se říká, a já jsem především farářem, proto se bráním tomu stát se kočovným prodejcem, párkrát v roce však vyjedeme. A řeknu vám, že když to člověk zažije na vlastní kůži – kolikrát stát v zimě nebo větru a dešti – tak klobouk dolů před všemi stánkaři. Mnohdy zástupy lidí jen projdou a ti lidé, co tam utvářejí onen tržní kolorit, jedou domů s prodělkem. Velké akce jsou zase spojeny s vysokým nájmem a zažili jsme i žádost o úplatek ze strany činovníků úřadu. Víckrát jsme tam nejeli. Stánkový prodej není vždycky výdělek, je to kolikrát tvrdý chlebíček.
Ale vraťme se k povídání o církvi třetího tisíciletí. Jak tipujete, že se budou církve nebo obecně církev vyvíjet? Budou mít ve společnosti svoji váhu? Sjednotí se?
Víte, to je skutečně otázka na tělo a do loterie. Jak jsem řekl na začátku, větší celky a jejich formy se hroutí, udrží se malá tzv. vyznavačská společenství, bude také a vždycky to tak bylo záležet na charismatických osobnostech, na věrohodnosti představitelů. Myslím, že současná forma dojde proměny, některé formy a způsoby zaniknou. Instituce vznikají a zanikají, tedy i církev ve své institucionální formě projde proměnou. Nevím, co z ní zbude, ale dovedu si to představit. Je třeba dělat rozdíl mezi institucí a světonázorem, tedy náboženstvím. Křesťanství tady zůstane, jelikož vydává svědectví o Bohu, o Kristu, o Duchu. Církev jako instituce vydává svědectví o sobě samé a je spravována lidmi s jejich omyly a nectnostmi. Ta musí dojít proměny a je to přirozené, přestože se tady už dva tisíce let podílí na chodu dějin.
Co se týče sjednocení, v tom jsem veliký skeptik. Obávám se, že jednotlivé instituce příliš ulpěly ve vlastní doktríně a onen vzorec jakési osobní pravdy překryje všechno ostatní. Nicméně nejde přece o to, aby všechny husy kejhaly v rytmu jako první letící představitelka, stejně jako politických názorů bude celá šířka, a to je v pořádku, pestrost mozaiky života jej činí zajímavějším a krásnějším, důležité je se naučit sebe sama kultivovat a s druhými si sednout k jednacímu stolu v touze se domluvit a nacházet řešení vhodná pro celek. Myslím, že lidstvo postupně doroste do etapy, kde skutečnou váhu bude mít moudrý názor k prospěchu všech, nikoli vlastní prospěch a mocenská řešení jako je tomu doteď.
Takže budoucnost církve vidíte přece jen pozitivně?
Určitě. Bude mít možná jinou podobu, promění se její forma, její sdílení směrem k lidem, ale jsem přesvědčen, že svoji úlohu neztratí, pokud zůstane pravdivá sama k sobě a bude lidem ukazovat cestu ke Světlu a pokojnému soužití všech se všemi. My máme v naší bohoslužbě jedno nádherné místo, kde vyznáváme: „Kristus vprostřed nás!“ Dosaďte si za Kristovo jméno – pokoj, lásku, smíření, odpuštění, pochopení – a každý pochopíte, že bez těchto hodnot není lidský život možný. Je to v nás, v našich možnostech, v naší snaze, v naší odpovědnosti za tuto krásnou planetu.
Děkuji za rozhovor.
Roman N. Zahrádka, šéfredaktor časopisu
Publikováno v Novinách Chrudim
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 300 Kč, na 2 roky 600 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
