Pochroumal jsem si před prázdninami rameno a musel na operaci. A protože následná rekonvalescence vyžaduje občas i kontrolu lékaře, strávil jsem tři a půl hodiny v čekárně u nás v nemocnici. Zpočátku jsem si trochu zoufal. Nerad někde čekám a v dlouhé chodbě plné lidí se nedalo skoro dýchat. Asi po hodině si ke mně přisedla starší dáma s bolestmi v noze. Byla rovněž po operaci a nebylo jí vůbec dobře. Léky prý nezabíraly.
Po chvíli se dala se mnou do hovoru, a nevím proč, začala mi líčit celý svůj životní příběh. Až jsme se dostali k její profesi. Chtěla být původně lékařkou, nakonec ji ale na medicínu nevzali, a tak skončila jako laborantka ve výzkumném ústavu v Pardubicích, kde se testovaly na zvířatech nejrůznější léky a vakcíny. Jak sama přiznala, nebylo to zaměstnání jejích snů a dodnes si prý z něj v sobě nese hluboké trauma.
„Nejhorší to bylo, když jsme museli testovat léky na psech. Vysvětlovali nám sice, že je to v zájmu zdraví lidí, i tak se mi to ale příčilo. Spotřeba psů na pokusy byla opravdu veliká a do výzkumáku byli sváženi nejrůznější oříšci odchycení v celém Československu. Až jednoho dne došli a nebylo je kde brát. Proto tehdejší vláda uzavřela smlouvu s Velkou Británií na dovoz malých loveckých bíglů (na snímku), kteří byli nesmírně hodní a poslušní. Nedovedete si představit, jaké to bylo, když jsme museli do jediného pejska naládovat třeba šedesát prášků najednou, až mu to roztrhalo střeva! Zvlášť, když k nám bezelstně přiběhl a důvěřivě vše spolykal. A ještě se na nás mile díval. Občas mě kvůli tomu budí ze spaní děsivé sny,“ líčila mi žena svoje zážitky.
Jak dodala, výzkumný ústav v devadesátých letech zanikl a objekt byl po čase prodán developerovi, který ho přestavěl na bytový dům. „Představte si, že si tam koupila byt jedna moje známá a chtěla mi ho ukázat. Když jsem vstoupila do obýváku, hned se mi vše vybavilo znovu. Raději jsem nic neříkala, abych jí nezkazila radost, když dala za byt tolik peněz,“ podotkla vzápětí s ustaraným výrazem v obličeji. Velmi dobře si totiž byla vědoma toho, kolik negativní energie v domě po utrápených zvířatech zůstalo. Sama by se tam prý nikdy nenastěhovala.
Najednou jsem ucítil, jak moc se jí ulevilo. Všechna bolest byla rázem pryč. A než jsem to stačil vyslovit, usmála se: „A víte, že je mi líp?“ Jako by z ní spadlo těžké břímě. Potřebovala se někomu svěřit. Musel jsem nad tím pak dlouho přemýšlet a ptát se, za jakou cenu jsou některé léky vykoupeny. Za cenu oběti, trápení a týrání slabších a bezbranných. Na druhé straně se s léky plýtvá a dochází k jejich nadužívání. Máme tedy zůstat klidní, nebo něco na svých životech změnit? Osobně cítím, že určitě ano. A jak to máte Vy? Váš názor mě zajímá. Napište mi, prosím.
Roman „New“ Zahrádka, šéfredaktor
Publikováno v časopisu Ve hvězdách
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.cz
