Dovolte si představit, že jste nějakým druhem létavce, třeba orlem, který vyletěl vysoko nad zem. Tehdy vidíte vše z perspektivy, které se říká ptačí. Pak si představte, že jste pohádkovým drakem, pro kterého není problém létat ještě mnohem než orel. Touto představou vám chci sdělit, že je rozdíl se pohybovat po zemi jako myška, být orlem pozorující myšku z výšky nebo plachtit jako drak a zřít myšku, zem, orla i denní a noční oblohu zároveň.
Nyní vám povím, že existuje maminka všech létavců, která létá ve výškách kam ani draci nedolétnou. Jsou to prostory, které můžeme označit za Bezbřehost. A právě ona Bezbřehost je výška všech výšek i hloubkou všech hloubek. O Ní vám toužím vyprávět dobrodružný příběh. Bezbřehost má pro mě různá jména, která jsou vlastně synonyma. Tím se již dostávám ke knihám, pod kterými jsem sice podepsaný jako autor, přesto spíše cítím, že je napsala Ženská podstata. Ale pěkně postupně…
Román Cesta slepých brouků vyšel už ve třetím vydání. Poslední vydání je s úvodním slovem terapeutky Heleny Heclové. Ženská podstata je v této knize zachycena jako záhadná jeskyně komunikující s poutníkem Robertem, který v podzemí toužil dva měsíce meditovat, aby našel sám sebe. Určitě by bylo zavádějící chápat jeskyni jen jako krasový fenomén poskytující odpočinek a zklidnění hledajícím. Díky hlavní hrdince knihy, kterou je svérázná Mira, je jeskyně přetavena do živoucí Bytosti. Volná, svobodná a všeobjímající Bytost představuje sebe samu ve všech svých nekonečných proměnách. Že by se znovu začala objevovat Ženská podstata, která je propojená s Lilith?
Jedna moje kamarádka, která román kdysi četla, se mě po několika letech svěřila, že jej dočetla hlavně díky Miře. Nespoutaná Mira ji fascinovala až tak, že ji chvilku obdivovala a vzápětí nenáviděla. Tehdy jsem pochopil, že to je vlastně docela výstižná charakteristika pro Lilith. Než se však Světlonoška Lilith objevila v mé knize ve své celé vznešenosti, ještě ožil příběh s názvem Srdce je nade vše. O něm již nemohu mluvit jako o románu, ale pouze o knize, která může ukázat cestu všem dychtícím po volnosti. Znovu myslím více na ženy než na muže. Mnoho z nich, žen hledajících, tázajících se, pošlapaných i toužících svobodně dýchat, pociťuje, že tento svět jim křídla přistřihuje na místo toho, aby jim ukázal jejich skutečné rozpětí.
V knize Srdce je nade vše ožívá Ženská podstata dalšími jmény, která však nejsou důležitá. Mohu je však vzpomenout – Ruby, Lenka, Ona, Maminka Země. Podstatná je však Vznešenost a Volnost, která z těch všech žen přímo sálá. Najednou není nic těžké, svazující, umolousané. Příběh se rozbíhá do volnosti až tak hravé, že je snadné zapomenout na okovy, které nám byly nasazeny. Mnohdy nenápadně a skrytě nasazeny.
A konečně jsme u Lilith, tedy u třetí knihy, která již nese její jméno – Světlonoška Lilith. Mohl bych vám o ní psát a vyprávět celé dny. Příběhů a obrazů o Ní by bylo nepočítaně. Z těch všech živých sekvencí však vyberu jen jednu, která Lilith přiblíží jako bezbřehou řeku:
„Vidím Obraz Divočící řeky, která se rozlévá do krajiny a nic ji nezastaví. Pokud je to přirozená, tedy celistvá, bezbřehá krajina, tak nastává vzájemné obdarování se. Vzájemné odevzdání se. Krajina se odevzdává řece a řeka se odevzdává krajině. To je také Ženská bezbřehost. Je potřeba, aby byla krajina bezbřehá, a také je potřeba, aby i řeka byla bezbřehá. A to může nastat jedině v krajině bez lidí, protože lidé pro svoje vlastní bezpečí spoutají jak řeku, tak krajinu. Spoutají vše. Lidé přitom nevidí, že zároveň s tím spoutali sami sebe.“
Určitě z toho důvodu může mít Lilith šaty z vody, protože pro Ni je voda vším. Voda odevzdávající se sama sobě, voda jako divoká řeka nekonečných Obrazů. Obrazy řeky nás přenesly k něčemu, co je možné vyobrazit jako intimitu. A tou intimitou se ve čtvrté knize stala syntéza, což je něžné ženské objetí, kdy žena objímá vše, zcela vše. Že by snad znovu Světlonoška Lilith? Ano, samozřejmě!
Čtvrtá kniha o Ženské podstatě má titul Sedmnáct zastavení bolesti. Její podtitul je pak Kniha o intimní bolesti. Jedná se zcela určitě o nejhlubší ponor do světa Zření, do světa Lilith, do světa, který předává bezbřehou volnost všem odvážným ženám, které již nechtějí být nikdy podrobeny.
V tomto ohledu musím připomenout, že tělo ženy bylo kdysi považováno za slabinu stvoření. V církevním řádu se ustálila představa, že tělo je branou zla a veškeré čarodějnictví vychází z tělesné žádostivosti, která je u žen neukojitelná. Ženská podstata bude stále připomínat, že opak je pravdou! Proto je vnímání těla v knihách postaveno na první místo. Třeba se tajemná Lilith stane pro vás přítelkyní a vy se dozvíte ještě navíc z čeho je utkáno její tělo – vaše tělo.
A protože to jsou vše sdělení navýsost intimní, toužím zveřejnit jednu báseň, která knihy provází:
Mozaika z barevných kamínků
Zapomeň na vše, na co chceš zapomenout.
Vzpomeň si na sny, které se ti zdály.
Ve světle duhy uvidíš sebe, jak si hraješ v písku.
Počítáš barevné kamínky, které jsi poztrácela.
Kamínků je mnoho a den je mlžný závoj.
Již brzy přijde noc, ve které na cestu neuvidíš.
Svůdná tma zahalí kraj, ty se však nemusíš bát.
Záře z vyplakaných slz tě bezpečně povede.
Ráno, až se probudíš, znovu zapomeneš.
Nevadí, vyjdi do ranní mlhy a počkej na slunce.
Paprsky ozáří údolí, kde jsem s tebou tančila.
Na poklad v řece shlížíš z čiré výše.
Všechny knihy od autora Romana Mlejnka (pseudonym Zlatý Drak) – Cesta slepých brouků, Srdce je nade vše, Světlonoška Lilith a Sedmnáct zastavení bolesti je možné si objednat na adrese: antroherpon@atlas.cz
O dárcích a slevách na knihy vám napíši v odpovědi. Váš Roman Mlejnek (Dráček)
Všechny knihy jsou propojeny roztančenou Lilith, která Zří celý Začarovaný zámek, může z něj plakat, přesto jej objímá jako svoje děťátko. Zároveň má nekonečně dětí jiných. Vše je ONA, vše se Vidí zároveň, vše jsi Ty. Je to jako vůně pocitu z vhozeného kamene, který padá do propasti. Posloucháš minutu, hodinu, den, týden… Dopadnout kámen ale nikdy neuslyšíš. Svoji Bezbřehost však Vidět můžeš!
Lilith – jak to s ní je?
Šaty z vody – vše je voda…
Pro Srdce je nade vše – přidaná kapitola
Dnes nad ránem jsem ucítil vůni tvých vlasů. Vlasů smáčených deštěm. Zvláštní vůni, poskytující hluboké uklidnění přesto, že vjem připomínal i tvoji bezbrannost. Možná právě kombinace bezbrannosti a bezbřehého klidu přinesla tu vůni.
Předávat vůni Vidění je pro mě jako dýchání. Nemohu zapřít samu sebe.
Tak si mnohokrát říkala a dnes tvá slova, tvé obrazy, rozdávám sám. Zřím jasně, že nezradím intimní křehkost těch, co létají bez jakéhokoliv omezení. Ostatně bezbranné a křehké jste pouze ve zdejších světech.
Vidíte nás?
Sluneční hora
Dnes nad ránem jsem ucítil vůni tvých vlasů. Vlasů smáčených deštěm. Zvláštní vůni, poskytující hluboké uklidnění přesto, že vjem připomínal i tvoji bezbrannost. Možná právě kombinace bezbrannosti a bezbřehého klidu přinesla tu vůni.
Vzpomínám, že jsi často říkala: „Předávat vůni vidění je pro mě jako dýchání. Nemohu zapřít samu sebe.“
A pak, po mnoha letech, kdy je zde všechno roztříštěné v čase, mi do mysli přišla slova: „Skála v sobě obsahuje ženu a žena v sobě obsahuje portál.“ S těmi slovy jsem došel na naše místo uprostřed divokých skalisek. Také stromy tam rostly a květiny, a motýli všude kolem mi odhalovaly barevná křídla. Stál jsem tiše, uchvácen tvojí vznešenou krásou.
Měla jsi pravdu! Tisíce roků jsem chodil okolo těch skal, stromů a pozoroval, jak motýli usedají na své květiny. Najednou jsem se již nemusel plahočit a dávat pozor, kam moje noha došlápne. Tehdy i nyní, tam i zde, prostě všude, jsem do skály vešel. Pozvala jsi mě, a já se pozvat nechal. Svedla jsi mě a já se svést nechal. Dala jsi mi svoje křídla a já ti dal sebe.
Uviděl jsem tě bez jména, zřel jsem tě ve tmě. Proto záříš jako naše sluneční hora, tančíš jako naše modré srdce. Proto tvé vlasy smáčí déšť, i když je sucho. Proto jsem ve všech vrstvách jen a jen pro tebe!
Mmmmmmmmmmmm
