Slepá víra dávno nestačí. Pokročilá doba je jiná. Ve vlastním zájmu máme usilovat o přesvědčení na základě dostupného vědění o chodu světa a jeho zákonitostech. Důvod je jednoduchý, abychom se neztratili na pouti světem a sami sobě neuškodili.
Pravda Páně vítězí
Připomeňme si heslo našeho krále Jiřího z Poděbrad „Pravda Páně vítězí“ z 15. století. Devíza vyplývala z husitského pojetí přednosti Božího zákona před úradky světskými. Nalezneme ji již u M. Jana Husa. Ve světle Pravdy Páně spočívala podstata a smysl husitského právnictví. Vyznačovalo se uznáváním Vyšší, nežli církevní nebo světské, moci jako Zdroje působení světových zákonitostí. Řekli bychom, že se jednalo o poznané a vědomé uznávání Zdroje dokonalé, lidmi neovladatelné, přírodní síly a jejích účinků. Neboli o vědomé vřazení se do poznatelného působení přirozeného zákona v objektivním smyslu. Upřednostňováno bylo procesněprávní nalézání objektivní pravdy před formálními důkazy. Husitské právnictví mělo přirozenoprávní povahu, jak bychom dnes řekli. Vzpomeňme též Husova právního zástupce, doktora práv Jana z Jesenice.
Mezi české státní symboly patří vlajka prezidenta republiky obsahující nápis „Pravda vítězí“, psaný velkými písmeny na stuze. Jedná se o zesvětštělé původní královské heslo „Pravda Páně vítězí“. Původ současného znění pramení ve standardě prezidenta republiky, resp. ve velkém státním znaku Republiky československé z roku 1920.
Vnitřní stav víry
Lidská víra je vnitřním stavem. Ovlivněn je nejen vnějšími okolnostmi, jako je rodinná nebo školní výchova či tradiční prostředí, ale zejména řadou subjektivních činitelů. Začasto rázu jedinečně osobnostního. A tím pádem různorodého. Niterně stejnorodé se přitahuje, jinorodé odpuzuje. „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.“ Proto bývá víra rozličná. Zdaleka se nejedná jen o náboženskou víru či o životní filozofii. Setkáváme se též s vírou politickou anebo s vírou v obecném smyslu zaujetí. Zaujat mohu ale být i konzumem a ke všemu „vyššímu“ být otupělý. Vnitřním stavem může být i pověrčivost spjatá se strachem a nevěděním.
Existuje i víra ve vědecký či jiný materialistický pokrok. Například víra, že technologizovaná, zároveň ovšem odlidštěná, společnost přináší štěstí a „ráj“. Komunisté měli svou materialistickou a protináboženskou víru v lepší materiální svět. Věřili také v socialismus jako blaho všeho lidstva. Kázali tak v československé ústavě z roku 1960. Na chodbě brněnské právnické fakulty počátkem 90. let prosvítal již odstraněný nápis z doby vojenské akademie „Straně věřte, soudruzi!“.
Nakonec i lidojedi mají svou víru, opřenou o jimi sdílené hodnoty. Němečtí národní socialisté, směřující ke světové válce, také věřili svému vůdci. Věřit lze každému falešnému prorokovi. Říká se, že věříme tomu, čemu chceme věřit. Třeba volebním slibům oblíbence lidu bez jakéhokoli věcného zkoumání. Naletíme pak každé „pouťové atrakci“.
Svobodně věřit lze v cokoli, i v naprostý nesmysl. Věřit můžeme libovolnému tvrzení, zvláště tehdy, jsme-li lehkověrní. Věřit lze i zjevně, již na první pohled pochybným, „konspiračním teoriím“ či poplašným zprávám z rozjitřelých myslí bez reálného podkladu. Uvěřit můžeme dokonce očividným lžím, pokud by odpovídaly našemu osobnímu zaujetí, přání či naladění. Například naší vnitřní zlobě, nesnášenlivosti až nenávisti, podezřívavosti, posměvačnosti, touze po odplatě či vystrašenosti anebo naopak povrchnímu obdivu či oblibě.
Svévolně, bezbožně, můžeme věřit, že jakákoli absolutní Vyšší moc je pouhou lidskou myšlenkovou představou a že kupříkladu samočinné opětovné střídání ročních období a zákonitý chod námi neovladatelných sil přírody je výsledkem slepé náhody.
Nebezpečí fanatismu nebo zneužití moci
Nebezpečné je, dozná-li naše víra fanatické podoby. Bez ohledu na to, zda půjde o fanatismus náboženský, národní, politický či jiný, třeba chladně a pyšně vědecký. Do značné míry sem spadá i „politická hysterie“ postrádající věcnost, podléhající vnějším vlivům a podílející se na formování zlého veřejného mínění. Týká se to nejen přespříliš horlivých, anebo naopak zcela naivních, jedinců, ale i různých „bojových svazků“ lidí prostých síly vnitřní míruplnosti. Těžko lze ve fanatismu nalézt převahu dobra, pokud by v něm vůbec nějaké bylo. Spravedlnost, láska a čistota se s fanatismem míjí, i kdyby si přisvojil sebekrásnější povrchní označení či přitažlivé modly a „billboardy“.
Jiná potíž nastává, učiníme-li si z víry mocenskou ideologii a instituci, která „nezná bratra“. Sami sebe namyšleně považujeme za „strážce pravdy“. Tím pádem je vše „jiné“ bludem, který může rozkolísat naše smýšlení anebo ohrozit naše společenské postavení. Pevně zakořeněná víra typu „klidu na práci“, vyhýbající se pohybu ducha, přináší nebezpečí ustrnutí. Stává se mrtvým dogmatem bránícím svobodě ochromeného ducha. Pohledem objektivní pravdy je rozhodné, zda víra, přesvědčení nebo poznatek souzní s Pravdou. Připomeňme si poselství Ducha pravdy a vše, co mu předcházelo, a štěstí, radost a mír na cestě světem.
Důkaz víry vnějšími projevy
Jestliže obsah víry patří mezi vnitřní stavy člověka, právně se prokazuje podle vnějších okolností, pakliže by nastaly. Typicky půjde o vnější obsahová nebo formální vyjádření vnitřní víry, vlastního nitra, slovy, ale i jinými skutky. Třeba odíváním nebo způsoby chování ve společnosti či veřejným přihlášením se k určité věrouce, projevy pevného světonázorového postoje, neokázalými skutky lásky apod. Takové vnější projevy jsou potenciálně prokazatelné. Přímo či nepřímo pak lze logicky usuzovat na stav nitra. A tím pádem i na obsah svědomí. Rozpoznat ale musíme faleš a licoměrnost, vše, co je jen „na oko“.
Výhrada svědomí
Právní roli to vše hraje zejména při vznášení výhrady svědomí bránící mi splnit právní povinnost, která má životně podstatný význam. České právo zná dva zvláštní případy výhrady svědomí. Podle branného zákona a podle zákona o zdravotních službách. I ve zbytku však půjde o ústavně – a přitom zcela lidsky – zohlednitelnou okolnost vylučující protiprávnost činu. Děje se tak na základě právního poměřování kolidujících hodnot v duchu lidství a jedinečnosti každého člověka. Když rozum něco žádá, musí mu to svědomí dovolit. Právně by se však muselo jednat o záležitost podstatného životního významu. Například o právně naprosto nepřiměřenou a běžným způsobem neodstranitelnou životní tvrdost takříkajíc „volající do nebe“.
Státem uznávanou upřímnou a pevnou výhradu neochvějného svědomí ale musíme právně odlišit od povrchnosti, formálnosti, výmluvy či neochoty splnit právní povinnost jen tak či z nelibosti. Od výhrady svědomí musíme také oddělit pouhý odlišný názor, včetně odlišného názoru odborného. Například i vlastní kritický názor na účelnost určité právní povinnosti k ochraně veřejného zdraví. Obsah vlastního svědomí, je-li námi samými vyslyšen, zpravidla podstatnou měrou formuje náš světonázor a jeho svobodné projevy navenek.
Procítění pravdivosti
Pravda víry bývá různě jistotná. Od prosté, „dětské“, víry přes hluboce vědomé, skálopevné, přesvědčení, které je jistotnější o vědění a někdy i o důvěryhodné a spolehlivé svědectví, až k osobnímu, duchovně-citovému prožití pravdy. Takové prožití je osobnostně vryto, a tím pádem poznatkově postaveno najisto. Mluvíme o živoucí jistotě neboli o duchovně-citovém poznání pravdy čili o jejím čistém vnitřním procítění bez ohledu na společenské postavení nebo vzdělání. Síla živé víry tlačí tak, až se projeví činem navenek. Nikoli „jen“ vnitřním přesvědčením ve skrytu duše.
Významnou, ne-li klíčovou, roli sehrává jemná osobní schopnost vytušení či procítění pravdivosti, ale i ryzosti cizích dobrých (ovšem i potměšile nebo jinak zlých) úmyslů. Jedná se o osobní schopnost, kterou je povahově vybaven každý člověk a celý lidský druh. Ledaže bychom si svou schopnost odcítění přehlušili v důsledku podlehnutí „pokušení“ chladné bezcitnosti. Z právního života, ale nejen z něj, známe řadu takových případů. Jak z minulosti, tak ze současnosti.
Zmíněná schopnost lidského nitra neboli ducha povahově souvisí se svědomím neboli vědomím ducha a s jeho nabádajícím „tichým hlasem“ anebo mívá „jemné“ znaky „vyšší“ pomoci, které jsou podobné. A to vše i díky tělesnému působení srdeční pleteně a šišinky mozkové neboli orgánu tzv. šestého smyslu, resp. celé širší oblasti „zadního mozku“. V takovém neochvějném poznávacím případě půjde o čistý průnik absolutně kladné hodnoty, který prožitím zasáhne osobnostní jádro. Nikoli o tvrdošíjnost, zarputilost, svéhlavost a podobné vlastnosti. „Zasažen Pravdou“ byl i M. Jan Hus, a proto nemohl jinak.
Vytušení pravdy jejím niterným prožitím má povahově blízko k procítění umění. Smysl pro pravdu kráčí ruku v ruce se smyslem pro krásu umění a pro krásy přírody. Ve všech těchto případech nastává oblažení ducha niterným vnímáním. Například vnitřním „pohlazením“, ale i odpuzením až „úderem“ anebo „zábleskem“, dá-li se to takto slovy říci. Někdy, nikoli však nutně, se to vše může pozorovatelně nebo měřitelně tělesně projevit navenek. Například slzami štěstí, zajiskřením v očích, naběhnutím „husí kůže“ či rozechvěním celého těla apod.
Podstatné je, že stát právně uznává subjektivně hodnotový význam poznání u každého člověka. Jeho míra je ovšem individuálně vyvinutá podle míry osobnostní zralosti ducha. I třeba zakrnělá nebo potlačená bezduchým právním či morálním formalismem, „chladným rozumářstvím,“ bez citu pro spravedlnost.
Občanský zákoník z roku 2012 konstatuje: „Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu.“ Spojen s tím je právní pojem důvodného pociťování, ale i krutost urážející obyčejné lidské cítění aj. Prostřednictvím důvodného pociťování cizí újmy jako újmy vlastní proniká láska do společensko-právního řádu. Týká se to právního poznání tzv. jiných osob blízkých v poměru rodinném či obdobném.
Státní uznání naznačeného hodnotového poznávání se odvíjí od ústavně zaručené svobody myšlení, svobody svědomí nebo svobody náboženského vyznání a potažmo od svobody projevu včetně práva na názor, tedy i práva na vlastní světonázor a na jeho hlásání. Aniž bychom tím ubližovali ostatním. Například nactiutrháním či podněcováním k nenávisti vůči bližním, byť by byli jinorodí. Běžně se můžeme ve světě kolem nás setkávat s lidmi nejen odlišného názoru ale zejména jiného stupně vlastního vývinu. Přesto bychom se měli bez povyšování a pocitů vlastní nadřazenosti vzájemně podpořit na cestě životem, jak je to jen možné.
Závěrem o pravdivosti tvrzení
Pravdivost skutkového tvrzení o dějích jemnohmotných až duchovních, které jsou „hrubým“ smyslům skryty, nelze rozumově ověřit. Lze na ně však – při určitých obezřetných výchozích předpokladech – s jistou mírou pravděpodobnosti logicky usuzovat. Děje se tak podle vnějších projevů, pakliže by nastaly. Využít k tomu můžeme i uznávané vědecké metody zejména kvalitativního výzkumu. Do jisté míry tomu bývá podobně u měření přínosu psychoterapie ve zdravotních službách nebo u měření přínosu duchovní péče a duchovní podpory ve zdravotnických zařízeních prostřednictvím nemocničních kaplanů.
S některými jevy tohoto rázu se setkáváme v přírodním léčitelství. Nejen u církví a náboženských společností či v pastorální medicíně. Tím pádem nám tyto otázky pronikají do veřejných debat. Dotýkají se i reklam, propagací, plnění závazků a ochrany práv spotřebitelů. A proto se jimi musíme zaobírat též právně.
Francouzský matematik a fyzik Blaise Pascal v 17. století napsal, řečeno v Žilinově překladu: „Chytráci jsou lidé, kteří znají pravdu, ale zastanou se jí, jen pokud na ní mají zájem; jinak ji ponechají jejímu osudu.“
Autor: Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., advokát
(Původně vyšlo časopisecky v Regeneraci, 2023, č. 3. Druhé časopisecké vydání vyšlo v Psychoenergetice, 2023, č. 1. Zvukový záznam autorského čtení textu byl zpřístupněn na Rádiu Bohemia dne 16. 6. 2024. Záznam je dostupný např. zde: https://www.youtube.com/…yYE. Pro toto nové zveřejnění byl původní text autorem zpřesněn a rozšířen.)
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 330 Kč, na 2 roky 660 Kč), pro Slovensko na telefonním čísle tel: +421 800 188 826 nebo na e-mailu: objednavky@ipredplatne.sk
