Prof. Jorge A. Livraga: 7 cest k duchovní realizaci

148
Foto: Pixabay.com

Podle starodávných tradic existovalo sedm cest k realizaci, sedm esoterických cest, kdysi nazývaných „tajné cesty realizace“. Odpovídají tomu, co je v knihách všeobecně známo jako sedm paprsků, sedm modalit nebo forem přítomných v člověku. Dějiny je též spojují se sedmi způsoby, které člověk může uplatnit, aby ve své práci a studiu dosáhl vrcholu, a jsou to tři způsoby filosofické a čtyři svobodná umění.

Též souvisí se samotným sedmerým složením, které se podle starých národů odráží v člověku i ve vesmíru. Lidská bytost se neskládá pouze z těla a duše, nýbrž je mnohem složitější. Starodávní lidé tvrdili, že člověk má sedm vnitřních přenosců a že právě z nich se rodí těchto sedm cest k realizaci.

Kterých sedm přenosců to je? Za prvé fyzický. Další, poskytující formu, který z mnohem vyšší vibrační úrovně proniká do fyzického. Je to zářivý elektrický a magnetický dvojník, který ve skutečnosti vytváří to, co je fyzické, a zároveň představuje energetickou neboli vitální část. Přenosce emocionální, který ovlivňuje a mění naši energetickou a fyzickou část, a dokonce působí i na naše myšlenky. Je naší psychickou složkou. Čtvrtým je konkrétní racionální mysl účastnící se běžného života. Pátým je vyšší mysl, abstraktní a filosofická. Šestý je přenosce osvícení, u Indů Buddhi, který umožňuje vnímat věci bez dodatečného vysvětlení, druh intuice nebo moudrosti, která by měla existovat v hlubinách všech lidí. A na sedmém místě je tajemný Duch, u Indů Átma, přenosce, který dosahuje božských rozměrů, tajemný přítel z Bhagavadgíty, pozorovatel všech našich činů, vědomí, které bez ohledu na vzdělání, zná všechny věci.

Z těchto sedmi přenosců může vyplývat sedm cest realizace. Probereme je v opačném pořadí, shora dolů.

Nelze oddělovat různé části, z nichž se skládáme. Všechny na sebe uvnitř nás navazují a jsou vzájemně neoddělitelné. Člověk není robot, kterého lze zapnout a vypnout. A proto někdy mluvíme ze spaní, proto někdy zpíváme, aniž bychom věděli proč, a proto někdy z našich očí kanou slzy, aniž bychom znali příčinu. Jsou to tajemné kombinace mnoha věcí, o nichž nic nevíme.

Začneme tedy cestou vůle, ale budeme mít stále na zřeteli, že těchto sedm abstraktních cest lze v praxi použít pouze tehdy, když se kombinují. Neboť vůle, jež nemá mysl, která by o ní přemýšlela, emoce, které by ji zabarvovaly, život, který by ji udržoval, a tělo, které by ji odráželo, bude spíše neviditelným přeludem nežli vůlí. Taková vůle nepohne vůbec ničím. Aby se změnila na pohon, musí mít něco, co může pohánět. Pokud je vůle zcela abstraktní, zdá se, že neexistuje. Může mít bytí, ale nevlastní existenci. Postrádá první atribut bytí, kterým je existence, a z praktického hlediska se jeví jako neexistující.

První cesta bude tedy cesta vůle. Všichni víme, že vůle se projevuje určitým druhem vnitřní touhy, která se snaží uskutečnit nějaký čin. V současnosti se naše vůle cítí ohrožena umělým vytvářením mas, které využívá jak cesty propagandy mas, tak i různé prvky podporované bohatými, kteří manipulují s velkými peněžními sumami, a končí to tím, že jsme zbavováni našeho opravdového vnitřního bytí. Když si něco přejeme, není to většinou to, co bychom chtěli, nýbrž to, co nás nutí chtít propaganda. Když se jde k volbám, není to z vnitřního přesvědčení, nýbrž na základě toho, co jsme si přečetli na plakátech nebo co nám bylo umělým způsobem vnuceno nějakým sdělovacím prostředkem. A tato vůle není naše, ale byla nám vštípena zvenku.

Proto bychom měli posílit cestu realizace vůle prostřednictvím vnitřního individua. Nemluvíme o individualismu ve smyslu egoismu, který nás odděluje od ostatních, nýbrž o tom, jak „být tím, čím jsme“, ne kvůli pýše, ale kvůli lásce k Pravdě. Protože ani Bůh ani kdokoliv jiný nám nemůže vzít naši vlastní esenci, to, čím jsme. Se svými nedostatky, se svými nízkostmi, se svými vnitřními strachy a se svými pochybnostmi je přesto každý z nás neopakovatelným kouskem přírody. Jsme různí a právě ve své ojedinělosti máme zvláštní hodnotu, jako bychom byli malými, ručně vyrobenými uměleckými díly, stvořenými rukou Boha tak, že každý z nás má zvláštní znamení, které ukazuje, že jsme nevyšli z žádného výrobního pásu.

Druhá cesta je cesta intuice, zbožnosti, na níž jde především o duchovní osvícení. Za duchovní osvícení se dodnes považuje mnoho věcí.

Musíme pochopit, že barvy lze vidět proto, že existuje světlo. Pokud se zhasne, všechno bude mít téměř stejnou barvu. A ve tmě nedokážeme rozeznat světlo ani barvu. Právě světlo nám umožňuje vidět barvy. Bez světla nedokážeme rozeznat věci.

Abychom mohli stanovit své hodnoty, potřebujeme také světlo, duchovno, jednoduše zbožnost. Nevěříme, že se člověk liší od zvířete pouze v otázce evoluce, nýbrž právě tím, že člověk může být zbožný. I ten nejprimitivnější člověk, ztracený v pralese, ve stepi, ve vzdálených horách pokládá jeden kámen na druhý a uctívá neznámé Bytí, Tvůrce universa. Takový člověk zvedá svou paži a snaží se ukázat na horizont, odkud k němu přicházejí všechny věci. Žádné ze zvířat to nedokáže udělat, žádné ze zvířat v sobě necítí zbožnost.

Dnes, když žijeme ve světě bezhlavého soupeření, jak by bylo krásné pocítit trochu lásky, ale ne v tom všeobecném slova smyslu, nýbrž lásky hluboké, o níž Ježíš Kristus říkal, že nás nutí milovat ostatní jako sebe sama a někdy i více. To by byla jistá cesta realizace.

Třetí cesta realizace vede myslí. Někteří tvrdí, především v jistých školách příliš ovlivněných špatně chápaným orientalismem, že není zapotřebí uvažovat ani přemýšlet.

Jednou se ptali Sókrata, odkud přicházejí mrtví, a on odpověděl, že ze živých. Pak se ho ptali, odkud přicházejí živí, a on řekl, že z mrtvých.

Vysvětlil celou teorii reinkarnace pouhými čtyřmi slovy. A pokud se přemýšlí správně, je vidět, že ať už to je či není jisté, z rozumového stanoviska to má jistou nezvratnou logiku.

Soustavy sylogismů spojené správným způsobem jsou pro pochopení světa, který má logické pozadí, nezbytné. Proto se mluví o Logu světa, o jeho inteligibilní části. Proto i náboženská díla, která používají jednoduchá slova, aby jim všichni rozuměli, říkají, že „sloveso“, tedy „slovo“ probudilo všechny věci.

Konkrétní a běžný rozum nám umožňuje základní poznání, neboť dokážeme měřit, vážit a porovnávat. Určitý předmět je starý v porovnání s jiným, novějším a nový v porovnání s ještě starším; nebo je podle podobného porovnání velký či malý. Přesto nic nemůže být staré a nové nebo velké a malé zároveň, a proto vidíme, že je zapotřebí použít jinou cestu pro pochopení světa a nás samých, pro poznání toho, kde se nachází Pravda. Při každodenním běhu nám věci unikají, neboť postrádají skutečné kvality. A tak se objevuje třetí cesta, cesta výhradně filosofická v klasickém slova smyslu, cesta čisté abstraktní mysli.

Čtvrtá cesta je cesta realizace prostřednictvím konkrétní mysli. Měla by nám umožnit, abychom dokázali spojit a uvést do souvislostí hmotné, manifestované věci. Můžeme provést řadu výpočtů a odhadů a díky nim dokážeme obchodovat, psát knihy, vést rozhovory na základě pochopení toho, co je kvantitativní a zřejmé. Paměť nám umožňuje vzpomínat a poskytuje nám to malé vědomí o tom, že každý z nás ví, kým jsme. To je čtvrtá cesta realizace.

Pátá cesta je cesta emocí. Před mnoha lety jsem poznal starého indického filosofa, který mi řekl, že nízkou emoci, instinkt, nelze zabít pouhým rozumem, ale musí se transmutovat a určitým způsobem přeměnit v emoci vznešenou. Své emoce tedy můžeme povznést. Nemůžeme se těšit pouze z jídla nebo z lahve dobrého vína, ale je třeba těšit se také z Wagnera, nějakého obrazu, sochy, Parthenonu či pyramid. Občas je třeba plakat uprostřed noci při myšlence na ty, kteří mají hlad nebo trpí zimou, a na ty, kteří mají strach.

Emoce by měly být jako stromy. Musejí se vzpínat vzhůru a otevírat se směrem k nebi svým nesčetným množstvím rukou jako větve stromů, na nichž jsou ptáci, kteří zpívají, a hnízda, která slibují nová jara. Pátá cesta realizace je prostřednictvím vznešené emoce, již lze pocítit z uměleckého díla nebo v přítomnosti milovaných bytostí. Je třeba povznést duši, probudit duch, těšit se nejen z věcí nízkých, ale i z těch vysokých.

Všechny stromy potřebují kořeny, avšak kořeny jsou opodstatněny existencí vzpřímených kmenů a větví. Kdyby stromy neměly vzpřímené kmeny, větve, ptáky, plody a květy, k čemu by nám byly? Strom by byl pouze kusem hmoty zaraženým do země. A už jsme unavení z kusů hmoty zaražených do země. Chceme své emoce povznést. Chceme mít znovu dobrý pocit z přátelství, lásky, hrdinství, oddanosti. Chceme opravdové city v platonickém stylu, které budou schopny dávat všechno a nežádat nic. To by byla cesta pátá.

Šestá cesta realizace je ta, která vychází z vitální části. Z pouhého pozorování života můžeme pochopit všechno, co nám Bůh na tomto světě dal. Pokud se podíváme pozorněji na to, jaký tvar má ryba, jak ptáci létají ve své formaci ve tvaru „V“, která se aplikuje na letadla a kterou ptáci využívají už milióny let, protože lépe prorážejí vzdušné proudy, pochopíme moudrost, již v sobě obsahuje život.

Dříve, než fyzikové odhalili kapilaritu, život donutil mízu stoupat kmenem stromu a stonkem růže, a tak nám umožnil mít květy a vůně. Život rozesmává děti a vnáší klid do očí starců, protože moudří vědí, že život nezačíná ani nekončí, nýbrž pokračuje, trvá i po smrti, stejně jako existoval i před naším narozením.

To byla šestá cesta realizace, která nás vede k našemu cíli prostřednictvím pozorování života a tím, že se správným, čistým a pořádným způsobem řídíme jeho zákony, aniž bychom zraňovali ostatní.

Také si vzpomínám, že mě onen starý filosof učil, že štěstí jednotlivce nesmí být nikdy založeno na neštěstí druhých. A přesto se to běžně stává. Musíme dosáhnout takového druhu štěstí, které je dobré pro všechny.

Když probudíme svého ducha pozorujíce kořeny života, můžeme to sdílet s ostatními. Když se v materiálním světě rozdělíme o kousek chleba, dostane každý pouze drobeček, ale v tom duchovním se lze rozdělit mnohem snáz a všichni dostanou celé sousto. Ba více, pokud společně posloucháme hudbu, má ještě lepší účinek. A proto chodíme na operu nebo do divadla, protože tam nacházíme kamarády v duchovním dobrodružství.

To je „život“, který navrhujeme jako cestu realizace.

Fyzická cesta je nejjednodušší a zároveň nejtěžší ze všech, především v tomto historickém okamžiku. Všechny národy a všichni lidé vždy věřili, že prožívají zvláštní okamžik dějin, ale my ho prožíváme doopravdy. Nacházíme se v historickém stěžeji, a dokonce před pravděpodobným příchodem nového středověku, neboť systémy, které nás dnes řídí, jsou neúčinné.

Je zapotřebí velké obnovení, hluboká změna, aby všechno i nadále pokračovalo. A bude pokračovat, protože lidstvo se už tisíckrát pozvedlo po mnohem horších katastrofách. Je však zapotřebí vrátit se k vlastním kořenům, k věcem takovým, jaké jsou. Je zapotřebí trochu se oprostit od konzumního způsobu myšlení vyvolaného sériovou výrobou. Musíme znovu začít dělat věci rukama, znovu ucítit kámen a dřevo, znovu ucítit vodu na kůži. Musíme se vrátit k přírodě a udělat to způsobem opravdovým. Nelze se vrátit k přírodě v gumovém člunu rychlostí 30 km/hod., ale musíme se ji snažit skutečně prožívat. Nelze se vrátit ani tím, že se vzdáme masa, jak to říkají někteří pseudoesoterikové, kteří si myslí, že se tak osvobozují, protože ani krávy maso nejedí. Osvobození musí být něčím mnohem složitějším. To, co musíme udělat, je „žít přirozeně“. V přírodě existují muži a ženy tak, jako existuje světlo a tma, a věci jsou přesně určené. A proto víme, kde hledat útočiště. Trosečník uprostřed vln, který mezi stíny vidí nějaký obrys, neví, zda to bude záchranný člun, nebo kus shnilého dřeva, který se rozpadne, sotva se ho dotkne, a proto má strach. A my, trosečníci starých civilizací, starých přesvědčení, trosečníci starodávného smyslu pro čest, potřebujeme vědět, čeho se chytit, dokonce i ve fyzické skutečnosti; vědět, zda je něco pevné, nebo není, zda nám něco může být oporou, či ne.

Nemůžeme se vydat jen jednou nebo druhou nebo třetí cestou. Musíme je všechny spojit, neboť člověk je syntézou. Nikdo nesmí být tak ješitný a věřit, že je pouze vůlí. A nikdo nesmí být tak skromný a myslet si, že je pouze několika kilogramy masa. Ani jeden ani druhý extrém není správný; jsme jak jedním, tak druhým, a dokonce i tím, co ještě neznáme. A tak je tomu se vším.

Nachází se v nás tělo, život, emoce, myšlenky, intuice – ty zvláštní hlasy, jež k nám promlouvají v noci – a nachází se v nás také duše, duch, to, co nás oživuje, co je nesmrtelné, co se nachází nad všemi věcmi a při neúspěchu nám říká jako Kristus Lazarovi: „Zvedni se a jdi.“

A to je poslání esoterické filosofie. Není to filosofie pouhé dedukce: je to filosofie života. To, co chceme, je obrovské, a proto to chceme celou svou duší a pracujeme na tom den co den.

Pracujeme na vytvoření nového a lepšího člověka v tomto nespravedlivém světě, v němž existuje vykořisťování, strach a násilí. Musíme znovu vztyčit naše duchovní standarty.

Nic nám nemůže uškodit. Nikdo nemůže zemřít. Všichni jsme božsky nesmrtelní a musíme postupovat navzdory nepřízním osudu, jako by to byly schody, po nichž kráčíme, abychom stoupali stále výš a dál.

Stále nahoru a kupředu!

Autor: Prof. Jorge A. Livraga
Zdroj: www.Akropolis.cz

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk