Nedávno jsem se zeptala sama sebe, co potřebuji vědět. Ihned jsem necítila své tělo, nemělo v tu chvíli žádnou váhu a spatřila světlo, které obsáhlo celý obraz. V tom světlu se postupně krystalizovaly různé bytosti. Ale jedna vystupovala do popředí. Můj průvodce. Přesněji, jeden z mých průvodců, se kterým jsem vědomě spojena již nějaký čas.
Držel v ruce světelnou kouli, kterou mi předal. Na to já: „Co já s ní?“ On na to: „To jsi si vysloužila.“ Nechápala jsem. Pobídl mě, že to je vše, a že mám již odejít. Ještě několikrát jsem se nechápavě s tou koulí v ruce ohlédla za ním a všemi těmi zářivými bytostmi s prosbou, co já s tou koulí si teď počnu.
Jak jsem udělala poslední krok z toho zářivého prostoru, byla jsem náhle jinde. Byla to krajina podobná naší. Bylo sice denní světlo, ale v porovnání s tou září z toho prostoru to bylo jak šero. Překvapivě jsem zjistila, že jsem na nějaké hoře. Podívala jsem se dolů a málem jsem spadla, jak mi podklouzly kameny pod nohama. Ve velké hloubce pode mnou byla pustina a z té pustiny vyčnívala spousta takových hor a na jedné z nich jsem právě stála. Na té planině dole jsem viděla i nějaký pohyb, něco živé se tam jakoby hýbalo, ale byla to taková vzdálenost, že jsem nebyla schopná rozpoznat co.
Najednou jsem pocítila dech nad mou hlavou, otočím se a můj průvodce stál za mnou. Usmíval se a povídá: „Už to chápeš? Už chápeš, co je ta zářivá koule, kterou jsi dostala? Už chápeš to, proč jsi si ji vysloužila?“ Odpověděla jsem, že ne. V tu chvíli mně to došlo.
To mihotavé dole jsou lidé, stejně jako já kdysi byla tam dole. Ta hora znázorňuje to, kam jsem došla. Pak jsem se ale zarazila, jelikož nikde nebyla vidět žádná jasná cesta nahoru. Otočila jsem se na toho Průvodce a zeptala se: „Kudy jsem šla? Nikde není jasná cesta a navíc je to prudké.“ Chytl mě za ramena a ukázal mi prstem ty různé okliky, ty mnohé slepé uličky, které jsem si vyklestila a pak se po nich vracela na nesčetná rozcestí. Ty úzké cestičky spíš připomínaly bludiště a byly velmi chaotické, spousta slepých. Mezi mnou a průvodcem proběhla řeč beze slov, kdy mi vysvětlil, že mi tím chce být ukázán takzvaný pohled zpět na vše ujité a na to, jaká byla má cesta.
Prý mi tím chce být ukázáno, kolik jsem toho ve skutečnosti denně dokázala, ačkoliv jsem se mnohdy trápila tím, že se nehýbu ve vnějším světě. Tolik odvahy bez ukazatelů a bez zjevných cest se prodírat tím houštím. Šlo to ztuha. Tolik pocitu bezmoci, když po vynaloženém úsilí v potu tváře já zjistila, že předchozí energie vyšla nazmar, neboť to byla slepá cesta. Avšak tolik prokázané vůle po všech těch nezdarech se vzchopit a pokračovat s vírou dál až na samý vrchol. Tekly mi slzy. Průvodce svojí „řečí“ ke mně uvnitř mě otevřel bolest. Otevřel ve mně zranění, které jsem si neodpustila. A sice obviňování se za některá mnohá má dřívější rozhodnutí. Zpustily se ty potlačené emoce, které jsem během té dosavadní cesty potlačovala, abych byla schopná pokračovat dál. Průvodce mně tím pomáhal léčit, vidět to vše z nadhledu, z pohledu vyšší úrovně vědomí a snadněji si odpustit.
Po chvíli jsem zpozorovala něco, čeho jsem si dříve nevšimla. Někteří lidé sice byli stále na té vyprahlé planině, avšak někteří z nich se již snažili lézt po té hoře. A nejen po ní. Kolem té planiny se rozprostíralo mnoho hor a na každé z nich již byli lidé. Někteří úplně na začátku, jiní už kousek dál a jiní na vrcholech těch hor. S údivem mi došlo, že ty hory jsou stejně vysoké jako ta, na které stojím. A s ještě větším údivem jsem zjistila, že za mnou vyčnívá ještě větší hora, která jakoby navazuje na vrcholek té, kde jsme. A i na ní již jsou lidé a i na jejím vrcholku už stojí lidé.
Průvodce mě znovu láskyplně chytl za rameno a znovu mi připomněl tu kouli, kterou jsem dostala. A znovu se zeptal, jestli už vím, co symbolizuje. Odpověděla jsem, že světlo, které jsem již výstupem na tu horu dokázala v sobě objevit. S úsměvem pokývl a pokračoval. Beze slov mě pobídl, ať se ještě jednou podívám dolů. U toho mi pověděl, že tito všichni lidé, kteří se snaží dostat na vrcholek, kde teď stojím, budou potřebovat dříve či později moji pomoc. Ne však ve smyslu, že bych byla nějak výjimečná oproti nim, ale pro to, že byla Boží vůle, abych já tu horu vyšlapala před nimi a sledoval se tím mimo jiné vyšší záměr a jeden z mých úkolů – pomáhat těm, kteří se chtějí dostat na úroveň vědomí, ve které se aktuálně nacházím. A ta hora představuje úroveň mého vědomí. Čím větší vzdálenost od země tím větší nadhled, tím větší souvislosti, hlubší pravdy.
Podotkl však, že je na vůli těchto osob, kdy se setkáme. Pobídl mě, ať zaměřím pozornost na jednoho z nich. V tom okamžiku se mi před očima mihlo v rychlém sledu několik obrazů. Jakoby s každým tím obrazem se mi ten dotyčný pro můj zrak přibližoval. Stejně jako když si potřebujete něco přiblížit na foťáku. Až jsem viděla zcela zřetelně, že v těch cestičkách, kterými jsem procházela, jsou různě rozprostřena taková červená tlačítka a kdykoliv je mohou lidé stisknout a synchronicitou budou přivedeni k individuálce či „náhodnému“ setkání.
Prostřednictvím průvodce jsem pochopila, že ty vrcholky těch jiných hor, které jsou srovnatelné s výškou hory, na které právě stojím, představují jen jiné cesty k témuž cíli, k té samé rovině vědomí. A lidé na vrcholcích těchto hor zase pomáhají těm, kteří se vydali za sebepoznáním cestou podobnou jejich. Avšak, je to složitější. Tak jako já jsem pomáhala těm lidem na cestě pode mnou, a to již v průběhu mé cesty na vrchol té hory, stejně tak ti všichni lidé pode mnou, co už po té hoře lezou, pomáhají všem pod nimi, pokud si o radu, pomoc řeknou. Navíc i má cesta na tomto vrcholku ani zdaleka nekončí a já polezu dál, na vrchol té další hory, která bezprostředně navazuje. Avšak v průběhu té mé cesty, tak jako před tím, je mým úkolem a velkou ctí poskytnout zkušenost z cesty, kterou už mám za sebou, a ve které se ten dotyčný, který žádá o informace, právě nachází.
A jako já pomáhám jiným, tak i mně je celou dobu pomáháno mnohými přede mnou. Těmi, kteří tou cestou, kterou já procházím, rovněž nedávno nebo kdysi šli. A i nadále mi budou oni nebo jiní z nich nápomoci jako podpora a pohlazení v dalších krocích mé cesty. A takto si my všichni vzájemně pomáháme, aniž bychom to často tušili.
Navíc se to celé velmi zrychluje, neboť každá vlna odvážných, jež započínají cestu na vrchol (ať už vědomě či méně), to již má snazší, lehčí. Jednak již bylo objeveno spoustu slepých cest lidmi před nimi, a jednak u mnohých rozcestí již dokonce vidí ukazatele směru. Mnohé z těch cest jsou již značeny. Navíc, s každou vlnou těch odvážných, stoupá i jejich počet.
Třeba jste si tímto textem i vy v sobě něco ujasnili, zodpověděli nebo se jinak podpořili.
S láskou Peťa
Velice děkuji za všechny finanční příspěvky, které mi byly od některých z vás zaslány na účet, za vaše maily, reakce u článků, sdílení mých článků a jiné dary. Slova jsou málo na to vyjádřit, jak moc si toho vážím.
Pokud vám články mnou psané na www.jinypristup.cz pomáhají a chtěli byste mě podpořit v tomto mém psaní pro vás všechny, šiřte mé články a povědomí o webu Jinypristup.cz mezi další lidi, objednejte si moji knihu, nebo mi zašlete dobrovolný finanční příspěvek na číslo účtu 1462136038/3030, variabilní symbol: 123, do zprávy pro příjemce uveďte „Dar“. I ten nejmenší příspěvek je stejně hodnotný jako ten největší. Všichni jste totiž učinili stejné rozhodnutí přispět něčemu, co má podle vás smysl.
Autor: Petra Jelínková
Zdroj: https://www.jinypristup.cz/clanek/20181105-vyznam-naseho-trapeni-nasich-pocitu-bezcennosti-bezmoci-je-velkolepy
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 210 Kč, na 2 roky 420 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednávky@ipredplatne.cz
