Pavel Šebek: Smrt v lepší společnosti

141
Foto: Pixabay.com

Lékaři dospívají k názoru, že Jaromír nežije nebo už dále nemůže žít. Jeho dvaačtyřicetileté, nádory a metastázemi zničené tělo odpojují od přístrojů, a rozhodují tak o jeho dalším osudu.

Duše Jaromíra ovšem ještě nechce navždy opustit svoje tělo, proto v něm nadále přebývá a trvá na svém právu na život i s nádory. Srdce už netluče a zdá se, že i mozek je mrtvý. Vědomí ale netuší, že život ve hmotě už končí, a nadále se udržuje v obvyklém odpočinku a klidu po dobu dalších následujících dvou dní.

Třetího dne se duše Jaromíra uvolňuje ze svého mrtvého těla; jeho vědomí nespí, ovšem netuší, co se to s ním děje. Kde je? Proč tu nikdo není? Proč s ním nikdo nemluví? Proč je tu tak pološero a prázdno? Proč je mu zima? Jaromír, jeho duše, sedí schoulena v rohu místnosti s koleny přitaženými pod bradu, oběma pažemi kolem stehen a holení a s hlavou opřenou pravou tváří o pokrčené nohy; zírá do zdi.

Na prosbu mých přátel vstupuji nyní svým duchem do tohoto posmrtného meziprostoru, abych pomohl Jaromírovi. Vtom se mezi mě a Jaromírovu duši postaví bleskurychle odkudsi jiný zemřelý muž a dožaduje se pomoci. Jednoznačně je odhodlán okamžitě opustit toto místo a ví, že ode mě může pomoc získat a najít cestu ven. Přirozeně se ho ihned ujímám, rychle stoupáme po schodišti vzhůru ke dveřím, jež se otevírají, a Kristus sám si nebožtíka ode mě přebírá. Nyní se mohu konečně v klidu věnovat Jaromírovi.

Mladý muž si mě nevšímá, ani o mně neví. Jeho duše vypadá výrazně mladší než na dvaačtyřicet let.

Stále sedí v koutě a nepřítomně zírá, jako by o něčem chtěl přemýšlet. Nechci ho vylekat, proto z druhého konce místnosti potichu a opatrně volám jeho jménem.

“Jaromíre. Jaromíre,” chvíli trvá, než otočí hlavu mým směrem. Vstává.

“Jmenuji se Pavel, jsem člověk jako Vy; posílají mě za Vámi Vaši přátelé Miloslav a Zita,” snažím se ho uklidnit, protože z něj cítím obrovskou duševní labilitu. Je vždy lepší, když se hned zemřelý člověk orientuje v tom, co se děje. Jaromír vůbec neví, že zemřel. Neuvědomuje si svoji situaci. Je nezbytné, aby to věděl, proto předcházím jeho otázkám.

“Vaše nemocné a bolavé tělo je mrtvé, Jaromíre. Zemřelo, ale Vy žijete, vidíte?”

Teď mu musím nechat čas na zpracování informací. Není to jednoduché přijmout takovou skutečnost, zejména pokud člověk duchovně ještě za života v těle příliš nežije. Vnímám jeho myšlenkové pochody, vidím, že nejhorší pro něj není přijmout, že zemřel, ale že zemřel takto neplánovaně, náhle, bez uzavření svých záležitostí. Nemělo to tak být. Zemřel nepřipraven. Vše lze číst v jeho duši, stejně jako doutnající agresi a vztek, jež právě exploduje. Jeho nesmíření a hněv okamžitě vytváří démonické postavy divokých zvířat medvědů, vlků a jiných skutečných oblud, jež se všechny najednou vrhají na duši Jaromíra, a strhává se nelítostný boj na život a na smrt, doprovázený příšerným hlukem a nadlidskou rychlostí pohybu všech zúčastněných. Jaromír se ztrácí a utápí ve svých dosud nezpracovaných emocích. V tento okamžik není Boží vůlí pomoc zemřelému a má prosba není vyslyšena. Chápu to. Proto nahlas a rázně volám:

“Jaromíre! Jaromíre!”

Jakmile slyší své jméno a můj hlas, na okamžik se duše zastaví ve svém boji, uvědomí si, že se nemusí se svým hněvem ztotožňovat a démoni ihned mizí.

“Posaďte se, Jaromíre,” lehce direktivně ho směruji ke stolu a sedáme si naproti sobě. Cítím jeho impulzivitu, a proto pokračuji v začatém rozhovoru.

“Přicházím Vám pomoci opustit toto místo, až budete chtít.”

Z jeho výrazu čtu, že vůbec netuší, proč by měl někam chodit, nebo proč by měl jít se mnou. Mimo tělo je rozumová činnost velmi paralyzována kvůli absenci mozku. Člověk je schopen uvažovat jen v dimenzích, které si zcela za života v těle osvojil. O to větší vliv získávají emoce, zejména také proto, že hmotné tělo, jako prvek uvědomění vlastní reality, chybí.

Jaromírova duše stále touží po návratu do těla, stále se nemůže odpoutat od touhy se vrátit. Sama sebe přesvědčuje, že to půjde, že to musí být možné, ačkoli veškeré racionální argumenty hovoří proti.

“Do svého mrtvého a života neschopného těla se už vrátit nemůžete. Můžete tady sedět, nebo můžete teď z vlastní vůle odejít se mnou a navždy toto místo opustit. Zavedu Vás ke Kristu. Bude Vám dobře.”

“Vy jste taky mrtvý?” ptá se mě duše zemřelého.

“Ne, nezemřel jsem jako Vy. Přišel jsem Vám jen pomoci, protože mě za Vámi posílají Vaši přátelé Miloslav a Zita.”

Nato Jaromír prudce vstává a s rukama opřenýma o stůl se rozhlíží do všech stran.

“Oni jsou tady?” ptá se mě v naději, že uvidí známé tváře.

“Ne, oni, stejně jako já, nezemřeli a jsou ve svých tělech. Moje hmotné tělo je u mě doma a žije.”

Muž přede mnou se trošku uklidňuje, ale pořád má v sobě co řešit.

“Podívejte, já teď odejdu, nechám Vás v klidu chvíli přemýšlet a rozhodnout se, zda chcete jít se mnou ke Kristu nebo raději zůstanete tady,” a pomaloučku se chci zvednout.

“Ne, neodcházejte,” naklání se ke mně přes stůl Jaromír a sbírá v sobě všechny síly ke konečnému rozhodnutí. Nechávám mu tolik času, kolik potřebuje. Už nic neříkám. A minuty běží, čas tiká ve věčnosti. Sleduji změny v duši člověka, kterému se před chvílí zbortil celý svět.

“Tak a jdeme. Jdeme pryč,” oznamuje mi rázně a náhle Jaromír s bouchnutím rukou do stolu. Nestačím se divit, s jakou samozřejmostí se zvedá, jako by se rozhodl, že jdeme na pivo.

“Jaromíre. Počkejte,” zvedám se za ním a vybízím ho, aby mi dal ruku. Vím, že když mi sám podá ruku, že to myslí vážně. Ruku mi skutečně podává a nyní mu s pohledem do jeho očí vážně a klidně říkám:

“Jaromíre, jdete k Bohu. Jdete ke Kristu.”

Přesto pořád cítím nepatřičnou lehkomyslnost v jeho přístupu, která jako by ukazovala na skutečnost, že tato duše nastupuje cestu, o níž nemá tušení.

Po pár metrech naší chůze se ovšem celá situace mění. Jako mávnutím kouzelného proutku se náhle oba ocitáme ve zcela jiné velmi husté atmosféře. Jako bychom vstupovali do posvátného chrámu. Vzduch sládne a skoro by se dal jíst. Všudypřítomná blaženost se stává nezpochybnitelnou. Můj svěřenec umlká, jeho duše se nemůže ani pohnout, něco mnohem většího ho přikovává, naplňuje nezvyklým údivem a netušenou pokorou. Oba tu spolu stojíme v očekávání příštího dění.

Vidíme už schodiště vedoucí vzhůru k nebeským dveřím, v nichž si ode mě Kristus sám osobně posledních sedm měsíců duše zemřelých přebírá. Nemůžeme se ani hnout. Dveře vysoko nad námi se otevírají. Kristus sám, tentokrát naprosto výjimečně, sestupuje pomalu po schodech dolů a míří přímo k nám. Jde naproti Jaromírovi, aby si ho ode mě převzal a sám ho doprovodil nahoru do Své Milosti.

Autor: Pavel Šebek, duchovní terapeut
Zdroj: https://cestou-svetla8.webnode.cz/…ti/

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk