Pavel Šebek: Nevědomost zabíjí

130
Foto: Pixabay.com

Krásné slunečné odpoledne mě naplňuje touhou půjčit si od dcery kolo a vyrazit do přírody, ačkoli nikdy na kole nejezdím. Vyrážím, nevím kam, a kochám se krajinou s větrem v řídkých vlasech. Po několika minutách mě napadá, že bych mohl udělat větší okruh, a už šlapu zamýšleným směrem. Hladký asfalt umožňuje vyšší rychlost až do okamžiku, kdy se ocitám před prudkým stoupáním. Soustředění na výkon mě zbavuje uvědomění, že nahoře se nachází pastvina, kde několik let potkávám krávy, o nichž jsem dříve také psal. Až teprve po vyšlapání kopce mezi poli, kdy každý pohyb nohou vnímám jako útrpné sebezapření, vidím posečenou trávu až k ohradě, v níž se pase asi třicet krav. Samozřejmě musím zastavit a sesednout. S úlevou se opírám o svůj dopravní prostředek a cítím každý sval na nohou, lýtka, stehna, dokonce styčná místa mého těla s úzkým sedátkem kola na sebe upozorňují a dovolují vkrádat myšlence, zda mi šlapání nepřináší újmu na mých biologických funkcích.

S tělem zmoženým a bolavým se stavím čelem k velkým sudokopytníkům pasoucím se v dáli. Jakmile mě krávy spatří, vydávají se pomalu a zvědavě ke mně. Když se přiblíží takřka na dosah, vidím, že to jsou jiné krávy, než ty, které znám z loňska a předloňska. Vypadají mladší a jaksi nové.

V duchu se s nimi spojuji, prosím jejich duše o setkání, pokud si to přejí. Po chvíli se mému vnitřnímu zraku odhalují ve svých jemných podobách s dušemi podobnými lidem, jen jejich hlavy vykazují téměř neznatelné rysy krav. Tyto měří na výšku asi jen šest metrů, jsou menší než ty staré, ale stojí tu teď přede mnou ve své obří nadlidské majestátnosti a hledí na mě. Srdečně je zdravím a divím se, jakých podob nabývá můj cyklovýlet.

V tichu na pastvině vládne zvláštní atmosféra tajemna. Cyklista, opřen svým bolavým tělem o jízdní kolo, kouká na krávy, ty pozorují jej a přežvykují. Pro nezasvěceného pozorovatele z vnějšího světa se neděje nic mimořádného.

Veliké duše krav stojí přede mnou a tvoří obří hradbu. Cítím z nich touhu po komunikaci, do které se nikdy nevnucuji. Jako by naše setkání bylo plánované. Po chvilce tichého souznění a duchovního spojení, které by mi samo o sobě stačilo, se ženské duše krav ještě více ke mně přibližují.

“Jsme všechny matky,” zní první slova těchto jemných mimozemských bytostí a prostupují celou mojí duší, že nemůže být pochyb o skutečném významu řečeného, “pojď s námi, něco ti ukážeme.”

Ve stejný okamžik se naše vůle a duše spojují a můj duch je nesen těmito ženami v jejich výšce pomalu přes pastvinu směrem ke kravínu. Naše pozemská těla zanecháváme tam, kde jsou, a v tichu, klidu a jakési samozřejmé pozvolnosti plujeme přes rozlehlou travnatou plochu. Nikdo nemluví, není třeba.

Když dorazíme k jedné z budov zemědělského objektu, zastavujeme na rohu, kde se kříží dvě cesty. Tady u kravína na křižovatce se hromadí obrovské množství Světla, které září silnou bílou mléčnou barvou. Jako by bylo nabito velmi dynamickou energií, složenou z malých kmitajících částeček, avšak zároveň velmi uklidňující. Jinde v okolním prostoru nic podobného nevidím. Shlížím na oslňující Světlo z výšky ramen žen, jež mě nesou. To Světlo mě velmi láká, chtěl bych do něho skočit a ponořit se. Jako by duše krav věděly, co prožívám, svýma rukama mě vrhají dolů do Světla. Když se má duše celá ponoří do bílé koupele, vnímám velikou lásku a téměř okamžitě se mé v dáli o kolo opřené hmotné tělo zbavuje všech bolestí.

“Tady, na tomto místě, jsme našim dětem odevzdaly veškerou lásku a život. Tady jsme naše děti viděly naposledy. Tady nám člověk naše děti ukradl a zbavil nás smyslu pozemského života.”

Tak ke mně doléhá obžaloba člověka od vesmírných bytostí, které také, stejně jako lidé, žijí ve svých hmotných tělech na Zemi. S mým setrváním v koupeli Světla přicházejí i informace, neboť Světlo je vždy nositelem informací, skutečnosti, poznání. Duše krav jako by ke mně zase promlouvaly:

“Naše láska je silnější než láska současného člověka, protože je nezkalená a čistá. Teď silně a neomylně vnímáš propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Ano, v lásce leží časová posloupnost. Člověk svým krutým chováním proti lásce a Světlu zabíjí i svoji budoucnost. V dřívějších dobách, které všichni lidé žijící dnes na Zemi nemohou pamatovat, vnímal člověk svoji spřízněnost s námi zvířaty. Věděl, že náš život je jeho život. Nezabíjel nás, ani naše děti, proto si dokázal zachovávat budoucnost. Rodinu a rodinné vazby ctili dávní lidé i u nás zvířat. Naše láska tak naplňovala lidské domovy a člověka uzdravovala z nemocí a bolestí. Pro svoji skromnou potřebu mohl člověk použít naše mléko, a to ho léčilo a pomáhalo mu přežít. Ničením našich rodinných a rodových vazeb si člověk přivodil zkázu svých rodin a rodu, ztratil spojení se svými předky a dětmi, ztratil svoji budoucnost. Naše mléko dnes člověku musí tedy přinášet smrt, kterou sám kolem sebe šíří bez znalosti života. Sám se zřekl lásky, sám bere budoucnost sobě i svým dětem. Pokud člověk ničí naše rodiny a životy, ničí své rodiny a svoje životy. Jeho vina je obrovská a mnohonásobně překonává ho samotného. Proto člověk sám není schopen nápravy, důsledky jeho chyb a vin si v duších nesou i jeho děti a jejich děti. Naše bolesti jsou bolestmi současného člověka.”

Od Krista dostávám za úkol napsat o tomto výletu článek. Věřím, že každý, kdo by zažil to, co popisuji, by už nikdy nevzal do pusy nic z těl zvířat, a nedovolil by to ani svým dětem. Přestože na podobné nebo stejné téma jsem měl napsat a napsal už řadu článků, i dnes znovu je člověk varován, informován a vyzýván ke změně. A jelikož víme, že 72% světové temnoty pochází ze vztahu člověka a zvířat, nelze se divit, že se naše životy hroutí, boří a mizí ve smrti i po ní.

Autor: Pavel Šebek, duchovní terapeut
Zdroj: https://cestou-svetla8.webnode.cz/…ji/

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk