Pavel Šebek: I děti umírají

149
Foto: Pixabay.com

Dnes je k nám Kristovými služebníky Světla poslána duše zemřelé třináctileté holčičky. Umřela náhle v těžké nemoci. Její duše se uvolnila z pozemského těla a nyní bloudí v posmrtném mezistavu, nejsouc si vědoma sebe sama. Vůbec netuší, kde se nachází, co se s ní děje, jak se sem dostala. Její vědomí se podobá snovému. Kolem sebe vnímá šero, skoro tmu, a bojí se. Trápí ji nejistota a strach ze samoty. Hledá něco nebo někoho, kdo by jí byl známý, ale nenachází nikoho.

Polohlasem k ní z druhého konce posmrtného prostoru pomaloučku a co nejšetrněji mluvím:

“Ahoj, jmenuji se Pavel a přišel jsem ti pomoci.”

Přese všechnu moji snahu ji nevylekat se začala automaticky bránit cizímu hlasu naučeným instinktivním kopnutím za sebe dozadu. Asi se v pozemském životě věnovala nějakému druhu sebeobrany.

Ještě mě nevidí, protože její duše si vytváří temnotu ze strachu. Vstupuji do světla nad stolem uprostřed místnosti a sedám si na jednu z židlí čelem k ní.

“Nemusíš se mě bát, přicházím ti pomoci. Doma mám také dceru, je jí třináct jako tobě. Nechceš se posadit?”

Dívenka na mě kouká, jako by člověka nikdy neviděla. Je ve velkém stresu. S rukama za zády se opírá o zeď a čelem ke mně pomalu vystupuje ze svého stínu. Nespouští ze mě oči a hluboce oddechuje.

“Tvoje tělo zemřelo v nemocnici, protože bylo nemocné. Ale ty jsi tady se mnou a žiješ.”

Duše holčičky si pozvolna začíná uvědomovat, kdo je, že je tady a teď.

“Kde je maminka? Já chci maminku!” volá směrem do zdi, tlačíc na ni svým tělem, jako by se chtěla vrátit do života, který si pamatuje. Náhle padá na kolena, v předklonu se rukama opírá o podlahu a zvrací. Duševní vyčerpanost ji zcela přemáhá.

“Tvoje maminka tu nemůže být. Zůstala s tvým bratříčkem na Zemi, aby se o něho postarala.”

Chvíli setrvává v poloze vkleče, potom se pomalu zvedá a sama si sedá naproti ke mně ke stolu. Vidím, že konečně nabývá vědomí, které jí vnáší do duše klid a vyrovnanost. Cítím z ní nevýslovný smutek a lítost. Na svůj věk vypadá pojednou velmi vyzrále. Nyní se mě zmocňuje dojem, že se pro ni pomalu stávám celým světem, a jí to vůbec nevadí, jako bychom byli kamarádi odjakživa.

Díváme se navzájem do očí, když vtom spatřuji, že se ty její pomalu zavírají. Usíná a hlava jí zvolna klesá na ruce složené na desce stolu. Dostává se mi svolení, že ji i přesto mohu odvést ke Kristu. Opatrně tedy vstávám, skláním se nad tím křehkým tvorečkem, abych ji vzal do náruče. Pomalu se spolu začínáme vznášet, ale téměř okamžitě se objevuje sám Kristus, aby si ji osobně z mojí náruče převzal. Již se spící dívenkou v náručí se ke mně otáčí, se sotva znatelným úklonem hlavy se mi podívá do očí, a poté mizí s mojí svěřenkyní ve Světle.

Autor: Pavel Šebek, duchovní terapeut
Zdroj: https://cestou-svetla8.webnode.cz/…ji/

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk