Na nejjižnějším výběžku Long Islandu leží idylická rybářská vesnička Montauk (stát New York). Tichá a řídce obydlená během zimy zvyšuje svou populaci každým létem prudkým návalem turistů, rybářů a těch šťastlivců, kteří zde mají sezónní domy. Po mnoho dní se zde shromažďují návštěvníci, aby viděli historický mezník Montauk Lighthouse (maják) uznaný „otcem naší země“ Georgem Washingtonem.
Avšak existuje temnější stránka Montauku, o které mnozí vůbec nevědí. Leží zde zchátralá vojenská základna, známá jako Camp Hero. Na vzdáleném vrcholku opuštěné budovy spočívá radarový disk. Záznamy říkají, že úředně byla vyřazena z provozu a vyklizena americkým letectvem v roce 1969. Byla znovu otevřena a fungovala bez povolení vlády Spojených států, využívajíc ověřené a zdokumentované podzemní středisko pod základnou. Mnozí věří, že Projekt Montauk zde prováděl své skryté operace.
Podle autorů knihy „The Montauk Project: Experiments In Time“ projekt Montauk byl vyvinut a kulminoval společně s podivným jevem křižníku USS Eldridge v roce 1943, což je známo jako „Filadelfský experiment“, kdy šlo o sérii experimentů stran radarové neviditelnosti řízených americkým námořnictvem. Tvrdí se, že tyto experimenty v roce 1943 zapříčinily „časovou díru“ do vesmíru.
Měli se zde vést experimenty elektronického ovládání mysli, sledování a řízení populace na vzdálenost. Tyto projekty měly provádět utajené jednotky CIA, NSA, DARPA a další vládní agentury, vojenská zpravodajská služba a korporace. Tvrdí se, že zde byl používán urychlovač částic pro napájení paprskových zbraní a radarových systémů, jakož i přenos vysoce výkonných frekvencí do ionosféry. Místa, kde měly takové radarové stanice ležet, měly být: Brookhaven National Labs, výzkumné středisko Plum Island a vojenská základna West Hampton Brach.
Bylo září 1994. Bylo to téměř 25 let od té doby, co jsem navštívila Montauk. Vystoupila jsem z vlaku a divila se, proč mám stále potřebu sem jet. Snažím se vyrovnat s tím, co se tu stalo a dojít k pochopení mého zcela jasného zapojení do únosů mimozemšťany. Byla jsem navštívit PhDr. Maurice Kouguella, klinického psychologa, specializujícího se na hypnoterapii, aby mi pomohl překonat úzkost způsobenou těmito zážitky.
Ono léto na Montauku končilo a já se těšila, že si zde odpočinu a přečtu si něco o únosech do UFO – a když budu mít štěstí, najdu nějakou odpověď. Strávila jsem tam 4 dny. Hned tu druhou noc, poté, co jsem kolem půlnoci usnula, jsem se probudila jakousi vibrací mé postele i mého těla. Vypadalo to jako zemětřesení. Ale náhle jsem cítila, že tu nejsem sama.
Nikoho jsem neviděla, ani nevím jestli moje oči byly zavřené či otevřené. Cítila jsem, jak se mé tělo stahuje z postele. Snažila jsem se vykřiknout, ale nevydala jsem ani hlásek. V duchu jsem vykřikovala – ne, jsem stále vzhůru! V tu chvíli jsem byla již z půli těla mimo postel. Otočila jsem se a snažila se zachytit pelesti a přitáhnout se zpátky. To bylo to poslední, na co si pamatuji.
Ráno jsem si na nic nevzpomněla. Vybavila jsem si to až později večer při telefonickém rozhovoru s přítelkyní. Když jsem se převlékala do postele, všimla jsem si dvou dírek na levé straně těla. Byly asi 6 cm od sebe mezi kolenem a boky.
V té době jsem pracovala pro Dr. D., který byl internista. Požádala jsem ho, aby se na ty tečky podíval a řekl mi, zda by to mohly být vpichy do kůže. On je prohlédl a uvedl, že „to vypadá jako vpichy“, ale byly „příliš symetrické“ a „jak jste k nim vůbec přišla?“
Rozhodla jsem se, že mu vše vysvětlím, on mi doporučil psychiatra. Domluvila jsem se s místním lékařem Dr.S., který mě asi hodinu poslouchal a pak mi řekl, že nevěří na možnost existence života ve vesmíru. Zeptala jsem se, zda-li trpím nějakými nočními děsy nebo spánkovou paralýzou. S touto diagnózou souhlasil. Zeptala jsem se, jak je možné mít s touto diagnózou vpichy na těle. Neměl odpověď. Pak jsem se zeptala, zda-li jsem neurotik, psychotik nebo zda trpím bludy. Řekl, že ne. Pokračovala jsem a řekla: „Dejme tomu, že vám říkám pravdu.“ K ničenu to ale nevedlo. Tak jsem nyní, začala doufat, že po 10 letech budu v této konverzaci pokračovat.
Konečně jsem navštívila dr. Kouguella ohledně této epizody. Vpichy byly stále viditelné a tak jsem mu je ukázala. Ještě před touto zkušeností jsem Dr. Kouguellovi vyprávěla část ze svých setkání s těmito bytostmi, kterým říkám: „Ti odporní.“ Dokonce i po regresi jsem nebyla schopna popsat jejich vzhled. Nakreslila jsem jen něco, co se podobalo „listu nějaké rostliny“. Také jsem měla silnou emotivní reakci na jejich siluetu a na následné záblesky jejich vzhledu, podobného mimozemšťanům z jedné epizody Akt-X. Byla to obrovská, svalnatá postava, s nápadnýma zašpičatělýma ušima.
Když jsem byla na kongresu UFO v New Jersey v roce 1995, přednášela tam Leah Haley. Po několika minutách se na slajdu objevil obraz, který ve mně vyvolal paniku a já získala takovou úzkost, že jsem musela odejít ze sálu. Obrázek, který tam byl nakreslený, byla reptiliánská bytost, se kterou se ona setkala během svého únosu. Obrázek ukazoval stejné špičaté uši, které jsem viděla i já. Později jsem si uvědomila, že tohle je to, co jsem kreslila Dr. Kouguellovi. Ten obrázek „listu nějaké rostliny“ byl přesný tvar uší té bytosti.
Na první hypnotické sezení jsem se domluvila s Dr. Kouguellem na 9. 11. 1995 a soustředili jsme se na události z roku 1970.
Sezení
Jedu v autě do Montauku. Sedím na předním sedadle s mámou. Moji bratři a sestra sedí vzadu. Táta je v práci. Máma je šťastná, že jedeme do Montauku. Přijíždíme do Ditch Plants, místo pro kempink u Montauku. Procházím se po území kempu, míjím skupinu surfařů, jeden vypadá nějak známě, je to M! Starší bratr F, tedy M, se mě ptá, jestli jsem viděla F. Říkám, že ne. Říká, že F zrovna surfuje, rozhoduji se sejít k moři a na F počkat. Vidí mě a volá a mává na mě z moře. Přijde ke mně, políbí mě a ptá se mě, co tu v Montauku pohledávám. Jdeme se projít. Posadíme se na ručník poblíž útesu, pak si vedle sebe leháme. Náhle slyším hlasitý hučivý zvuk, jako od včel. Oba se posadíme. Co to je? Nějak se mi to nezdá. F to slyší také. Zase si leháme vedle sebe. Proč to dělám? Měli bychom spíše utéct. Snažím se na F křičet, že musíme utíkat. Ale já nemluvím! Nehýbu se! Mám hrozný strach! Chci k mámě!
Zdá se, že se blíží nějaké auto. Zvuk se blíží, pak přestane. Hučivý zvuk je nyní silnější. I když se bojím, moje tělo se chová, jako že se nebojí. Dívá se na mě nějaký muž ve vojenské uniformě. Stojí nalevo. Napravo je další voják, ten kope F do nohy. „Je mimo,“ říká. „Vezmi ho do džípu Miku,“ říká tem po mé levici. „Dobře, Terry,“ odpovídá ten po mé pravici. Jsou tam s ním ještě další dva muži, ale jejich jména neznám. Terry je velmi opálený, má tmavé vlasy a černé brýle. Mike a ti další zvedají F a Mike jej nese tak, jak to dělají hasiči. Terry odchází a mě zvedá někdo jiný.
Jsme v džípu. Jedeme na sever přes duny a vysokou trávu. Je tam nějaký kopec. Mám strach. V kopci se otevírají nějaká vrata, do kterých vjíždíme. Stojí tam další džíp. Jsou tam další dva muži ve stejných uniformách s černými barety. Všichni mají pušky. Stále nemohu mluvit, ale mé tělo dělá to, co chtějí. Vynášejí mě z džípu a Mike s ostatními bere F a odnáší ho. Vypadá to tu jako garáž. Procházíme dveřmi do světlé haly. F nesou přede mnou. My zahybáme doprava do další chodby, F nesou rovně dál. Přicházíme k výtahu. Terry má kreditní kartu a vkládá ji do otvoru, nad kterým jsou dvě světla, červené a zelené.
Dveře se otevřely a my vešli. Sjížděli jsme dolů. Dveře se opět otevřely do mnohem tmavšího prostoru. Něco tu zapáchá, je to asi sklep plný žumpy. Jdeme vpravo, pak vlevo, je mi zima. Terry otevírá další dveře. Tmavá místnost, sotva tam je vidět. Není tam téměř žádný nábytek. Je tam nějaký stůl. Vysadili mě na něj a položili. Teď je mi fakt zima. Jeden muž říká: „Necháme ji tady?“ A Terry odpovídá: „Nikam neuteče.“ Odešli z místnosti. Proč jsem zde? Nelíbí se mi to. Něco po mé levici se pohnulo. Blíží se to. Teď to vidím lépe. Oh můj bože! Je to monstrum!
To, co jsem viděla, byla potvora asi 180 – 210 cm vysoká. Její uši jsou velké a na vrchu špičaté. Její oči jsou jasně zlatavě žluté a září. Mělo to ostré zuby a velké vrásky z kůže na čele a – ono to má ocas! Přichází ke mně. Nikdy v životě jsem neměla takový strach. Přišlo to až k noze stolu. Sundalo mi spodní prádlo a koupací plášť. Roztáhlo mi nohy a přitáhlo mě k sobě. Její tvář byla velmi blízko mé. Chtěla jsem křičet, ale dařilo se to jen v duchu. Slyšela jsem jakýsi chraplavý zvuk, který z ní vycházel. Něco do mě strčila a já měla pocit, že jsem znásilňována. Zřejmě jí bavilo, jak jsem vystrašená, to jí působilo potěšení. Hrozně to bolelo. Musela jsem myslet na něco jiného.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když byl hotov, vrátil se do té části místnosti, odkud přišel, kde zmizel. Ležela jsem tam ani nevím jak dlouho. Pak přišel Terry s ostatními a oblékl mě, pomohli mě ze stolu a vedli ke dveřím. Výtahem jsme dojeli do nějaké další osvětlené místnosti. Připadalo mě to jako lékařská vyšetřovna. Byly tam nějaké stroje, které jsem nepoznávala a nějaký ciferník zapuštěný do zdi nad oblastí nějakého pultu. Bylo tam mnoho vybavení z oceli. A bílý stůl. Na ten jsem byla položena a přivázána, včetně hlavy.
Jsem hrůzou bez sebe. Chvíli jsem tam ležela osamocená, ale zdálo se, že jsou to hodiny. Do místnosti přichází skupina 5 až 6 lidí. Mají na sobě bílé pláště, masky a čepice na hlavě. Byli to muži a jedna žena. Měli naspěch, nechápala jsem proč. Otočili mi hlavu na bok a přivázali páskou. Znám tenhle podivný zvuk, oholili mě prostor kolem pravého ucha. Ohnuli mi ucho k tváři a připevnili páskou. Přestože jsem znehybněná a nemůžu mluvit, jsem zcela při vědomí. Někdo něčím píše na kůži za mým uchem. Pamatuji si, že někdo říká něco o „VI“ a nějaký muž říká: „Myslíš, že to potřebuje?“ Někdo jiný říká: „Nechci riskovat, že se probudí a začne se hýbat.“ Za chvíli cítím brnění v ruce.
To je vše, co si pamatuji, dokud jsem nenabyla vědomí na těch dunách, kde jsem ležela s F.
Asi před deseti lety se mi za pravým uchem udělala cysta. Doktor ji rozřízl, vyčistil a odstranil. Když skalpelem rozřízl kůži, něco zajiskřilo. Prohlížel to a řekl, že nikdy nic takového neviděl. Řekl, že to bylo velikosti a tvaru kulky.
Šok z toho, co se odhalilo během regrese, mě ochromil a silně rozrušil. Ztrácím snad rozum? Bylo něco takového možné? Vymyslela jsem si všechno v hypnóze? Ptala jsem se příbuzných, zda jsem ten osudný den navštívila Montauk, jenže ještě více mě znervóznili. Když jsem popisovala ty dveře v kopci, sestřenice mi řekla, že takové také viděla, když se procházela k majáku jedno odpoledne. Věděla jsem, že ty dveře musím najít. Tehdy, 17. prosince 1995, jsem se do Montauku vrátila s kamarádem Billem, badatelem z MUFON a jeho ženou. Bill tomu rozuměl a za každou cenu chtěl ty „dveře do kopce“ najít také…
Jen pár metrů od kopce byla parkovací zóna a útes, na severozápadě Camp Hero….Prohledávali jsme okolí kopce, náhle jsem stála přímo před těmi dveřmi! Přesně si na to vzpomínám a tak jsem zavolala Billa a jeho ženu. Vedle těchto dveří byl otvor, který vedl do malého tunelu. Konec tunelu byl zabetonován. Byl tam hydrant, elektrické dráty a na zemi betonovaný kruh rozdělený na několik sekcí. Dráty vycházely směrem k útesu, kde se stáčely a vedly zpět. Na vrcholu kopce tu byly zbytky budovy. Udělali jsme tam mnoho fotek…
Nedávno jsem viděla video natočené Prestonem Nicholsem o podzemním středisku Montauk před tím, než bylo zapečetěno. Jeden záběr byl na bunkr a já si uvědomila, že jsou to ty „dveře do kopce“. Byla jsem jak v tranzu. Byla tam ta světelná hala za těmi dveřmi, malé místnosti podél té haly, výtah. Ten mi shodou okolností již potvrdil jeden bývalý zpravodajský důstojník dobře obeznámený s podzemní základnou, když tam pracoval mezi lety 1954-1958.
Autor: Michelle A. Guerin
Zdroj: http://educate-yourself.org/…tml
Překlad: Karel Rašín
Více zde: http://www.exopolitika.cz/…u1/
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
