Pokusím se tu na základě osobní zkušenosti vyjádřit svůj vlastní názor na aktuální situaci v českém zdravotnictví. Nejde o kritiku, ale spíše o zamyšlení nad tím, zda by péče o pacienty neměla projít změnami, což je téma, jež by se mělo stát předmětem debaty, do které by se neměli zapojovat jen erudovaní odborníci, ale i široká veřejnost, protože zdraví patří nám všem.
Každá nemoc má své příčiny, kterých si bohužel často nevšímáme. Proto se mnohdy stává, že jsme nečekanou chorobou svých blízkých zaskočeni. Přidává se k tomu i fakt, že nás ty nejhorší nemoci umí přepadnout v nejméně vhodnou dobu, což bych nazval nešťastným načasováním.
Tak nějak tomu bylo i v případě mého otce, který často přehlížel varovné signály svého těla, jež nesouhlasilo s jeho životním stylem. Stručně řečeno, málo se pohyboval, stravoval se nezdravě a neprovozoval žádný sport a neměl ani žádné koníčky.
Nakonec se to projevilo cukrovkou, a bolesti léčil zásadně tabletami, které měly mnoho vedlejších účinků, aniž by se nad tím někdy pozastavil. Například při bolestech zubů poskytly pilulky rychlou úlevu. Jenže, jak se říká, všeho moc škodí, a proto by se nemělo zbytečně riskovat způsobem, jakým to dělal můj táta. Nehleděl na množství užívaných analgetik a nezřídka překračoval doporučené dávkování.
Nesmíme zapomínat, že je každá nemoc v podstatě léčitelná, pokud v to věříme. Bohužel, rčení: „Víra tvá tě uzdraví,“ je v dnešní době opomíjeno. Na základě toho jsem pochopil, že je naše medicína jen o chemii, nikoliv o naději a povzbuzení. A právě tyto aspekty se negativně promítají do léčebných postupů, které se ne vždy setkávají s úspěchem. V našem světě převažují často nemoci nad uzdravením, protože léčba založená na různých chemických látkách potlačuje sice účinně projevy onemocnění, ale neřeší jejich příčinu, a tak se choroby šíří neočekávaně jako houby po dešti.
Dokud budou veškerá onemocnění považována za hrozbu ohrožující život, a ne za informaci, která odkrývá pravdu o tom, jak pečujeme o své tělo, neprospějí nikdy syntetická farmaka lidskému zdraví, přestože udržují při životě miliony lidí. Je to jistě úctyhodné, ale musíme se ptát: Za jakou cenu? Domnívám se, že by měla být v tomto kontextu na prvním místě vždy kvalita života, na kterou se nějak zapomnělo.
Laskavé slovo má větší hodnotu než lék na předpis
Nejprve musím připomenout, že jsme všichni chybující bytosti, a i když se můj otec dopustil, pokud jde o vlastní zdraví, mnoha omylů, neznamená to, že dělal všechno špatně. Ve svém příspěvku se zaměřím na poslední dny jeho života. Co se mu vlastně přihodilo?
Otec byl postižen závažným zavodňováním způsobeným cukrovkou, což vedlo k velkým obtížím s dýcháním. Lékaři v nemocnici mi vysvětlovali vzniklý otok tím, že jde o důsledek selhávajícího srdce, zatímco lékárnice specializující se na homeopatickou léčbu mi poskytla zásadní informaci. Tvrdila, že zdravotní potíže mého otce jsou způsobeny špatně fungujícím lymfatickým systémem. Podle ní byl doslova zanesen nadměrným užíváním nejrůznějších léků.
Nakonec jsem se přiklonil k názoru paní lékárnice, jakmile jsem zjistil, že můj otec v jedné nejmenované nemocnici užíval denně 32 pilulek nejrozmanitějšího charakteru a obsahu. Nebylo divu, že po této kombinaci chemikálií přišel „jen“ o jedno oko, mohlo to skončit úplnou ztrátou zraku.
Aby toho nebylo málo, přidaly se potíže s prokrvením dolních končetin. U diabetiků se to nazývá syndrom diabetické nohy, který se řadí k nejzávažnějším chronickým komplikacím cukrovky. Nejdříve přišel otec o palec na pravé noze, o rok později o všechny prsty na levé noze. Jistě chápete, že takové postupné ořezávání na dobré náladě nikomu nepřidá. Navíc když vás lékaři „povzbudí“ informací, že do budoucna přijdete o obě končetiny. Tento způsob komunikace je nejen neprofesionální, ale i nevhodný a neetický. Máte někdo také takové zkušenosti? Vsadím se, že můj otec nebyl jediný, s kým bylo takto v nemocnici jednáno. Nikdo z lékařů mu totiž neporadil, že se musí více hýbat, aby nepřišel o obě nohy, protože je pohyb jedním z mnoha faktorů, jenž předchází ucpávání cév postižených cukrovkou.
Právě pohyb je obecně zásadním lékem na všechny možné nemoci. Nejvíce mě fascinovalo, že lékaři, kterým se můj táta svěřil do péče, nejezdí nikdy výtahem a raději chodí po schodech, aby si udržovali dobré prokrvení a snížili tím u sebe riziko metabolických chorob. Bohužel, tuhle radu se od většiny lékařů nedozvíte, spíše od nich dostanete kupu léčiv s možnými vedlejšími účinky. Proto si na úkor českých lékařů nemohu odpustit poznámku, že kdyby více komunikovali se svými pacienty a používali laskavá slova, než aby neustále zírali do monitorů a hledali v nich nepodstatné informace, možná by se ordinace přeplněné nešťastnými pacienty vyprázdnily.
Není lékař jako lékař!
Nelze se divit, že když byl můj otec vzorový pacient českého zdravotnictví, užívající poctivě nejrůznější léky s neskutečnými vedlejšími účinky, že skončil se selháním srdce na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO). Právě tady jsem poprvé slyšel, že je můj otec orgánově oslaben kvůli užívání mnoha léků, které údajně fatálně vyčerpaly jeho organismus. Lékaři ale dodali, že kdyby tyto léky neužíval, už by dávno zemřel.
Co se však nestalo? Otec byl v kritickém stavu a zdravotnický personál nad ním lámal hůl, avšak po mém zásahu, kdy jsem mu provedl lymfatickou masáž, mohl zase neočekávané močit. Ukázalo se to být rozhodující pro jeho záchranu. Stal se vskutku zázrak, a otec se mohl po 14 dnech vrátit z nemocnice domů.
Od té doby snížil příjem léků na nejnutnější minimum a ostatní léčiva nahradil přírodními doplňky stravy, a hle, začalo se mu dařit lépe. Pobyt na ARO na něm však nějaké stopy přeci jen zanechal. Vytvořily se mu dvě proleženiny, které se po propuštění z nemocnice vůbec nehojily, což se u diabetiků stává. Rány se dál zhoršovaly, až otec skončil po dvou měsících v nemocnici na chirurgii.
Po desetidenní kúře nejsilnějších antibiotik a provedené drenáži se od pana primáře dozvěděl, že se mu rány nehojí a že musí být operativně znovu pročištěny. A pokud tento zákrok nepomůže, bude nutné obě nohy amputovat. Otec se však nevzdal a odvětil primáři, že musí existovat způsob, jak končetiny zachránit. Dostalo se mu odpovědi, že v této okresní nemocnici už vyčerpali všechny možnosti, a proto se musí smířit s tím, že o nohy přijde. Vzápětí mi volal a prosil mě, abych zkusil hledat pomoc jinde. Na nic jsem nečekal a našel informace o jednom lékaři, který se věnuje nehojícím se ranám a diabetu. Najednou jsem intuitivně věděl, že otce nemohu v nemocnici nechat, a když jsem za ním přijel, spatřil jem před vstupem na chirurgii několik vozíčkářů s amputovanými dolními končetinami. Byla to pravdivá vizitka nemocnice.
Nakonec se mi podařilo dotyčného pana doktora kontaktovat a dostalo se mi od něj překrásné uklidňující zprávy, kterou si dovolím ve zkrácené formě zveřejnit: „U starších pacientů se rány nehojí většinou proto, že podmínky pro zhojení, které jsou nabízeny vlastními hojivými a regeneračními možnostmi pacienta a poskytovanou léčbou, ke zhojení nedostačují. Každé pracoviště má určité postupy, jejich strop je dán mimo jiné i schopností vymyslet něco víc, než nabízí zaběhaná rutina či doporučené postupy, často je to limitováno osobností primáře a mírou jeho osvícení. Ryba smrdí od hlavy. Většinou je třeba doplnit komplexní opatření, včetně korekce syndromu deficitů, aby se podmínky pro hojení zlepšily. Vždy se dá něco zlepšit a jak říkával náš zlínský Baťa – neříkej mi, že to nejde, řekni, že to neumíš.“
Pochopil jsem, že jsem se rozhodl správně, když jsem otce vzal domů na revers a dva dny poté se s ním vydal do Prahy. Šok nastal, když jsme pana doktora spatřili poprvé. Přišel k nám usměvavý muž v hnědých kraťasech a modrém tričku, který otce vyšetřil a prostudoval si jeho poslední lékařskou zprávu z nemocnice, kde mu chtěli amputovat obě končetiny. Laicky nám vysvětlil, že dokud se neodstraní příčina nehojících se ran, což byla bakterie Staphylococcus aureus, je jakýkoliv chirurgický zákrok zbytečný. „Tuhle bakterii nelze běžnými léky porazit. Zahubit ji může jen ozon,“ řekl nám.
Domluvili jsme se tedy na ozonové terapii a byl nám na dva týdny zapůjčen domů ozonový generátor a speciální vak, do kterého se vkládaly postižené končetiny. K tomu jsme dostali několik podpůrných léků, jako je ozonový olej a speciální zásyp, včetně vylepšeného vitamínu C v lipozomální formě, který se lépe a dlouhodobě vstřebává oproti běžným céčkům.Po pár dnech se začaly nehojící se rány hojit a byly čisté.
Kde není dobrá vůle, marno přesvědčovat rozum
Nikdo si nedokáže představit, jak to otce psychicky posílilo. K mé nesmírné lítosti neskončil však jeho případ šťastně. Tátovi srostla z nějakého neznámého důvodu střeva, takže jsem ho musel odvézt do té samé nemocnice, kde mu chtěli amputovat nohy. Otec byl tedy operován stejným primářem. Ještě předtím měli ale lékaři pochybnosti, zda překoná otcovo oslabené srdce účinky narkózy, ale otec znovu vše zázračně přežil. Nakonec zemřel po čtyřech dnech na selhání ledvin. Nicméně o nohy nepřišel, protože bojoval do poslední chvíle jako lev.
Josef Čáp, badatel a publicista
Publikováno v časopisu Ve hvězdách
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 300 Kč, na 2 roky 600 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
