V roce 1982 se konala pozoruhodná událost. Na univerzitě v Paříži výzkumný tým vedený fyzikem Alain Aspect provedl experiment, který by se mohl ukázat jako jeden z nejvýznamnějších experimentů ve 20. století. Neslyšeli jste však o tom ve večerních zprávách. A pokud nemáte ve zvyku číst vědecké časopisy, tak jste pravděpodobně nikdy neslyšeli ani jméno Aspect, ačkoli jsou zde tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.
Aspect a jeho tým odhalili, že za jistých okolností subatomární částice jako jsou elektrony, jsou schopny okamžitě komunikovat spolu navzájem bez ohledu na vzdálenost, která je odděluje. A je jedno jestli jsou od sebe daleko 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů. Nějakým způsobem se zdá, že každá částice ví, co ta druhá dělá.
Problémem této hypotézy je porušování Einsteinova postulátu, který tvrdí, že žádná informace se nemůže šířit rychleji než je rychlost světla ve vakuu. Poněvadž cestování rychleji než rychlost světla je stejné jako zlomení časové bariery. Tato děsivá vyhlídka způsobila, že někteří fyzici zkoušeli přijít s propracovanými teoriemi, jak uspokojivě vysvětlit Aspectův nález. Ale někteří přišli ještě s radikálnějšími vysvětleními. Tak například David Bohm z Londýnské univerzity věří, že Aspectův objev znamená, že objektivní realita neexistuje, a to navzdory zdání vší pevnosti vesmíru, který je v podstatě přelud, obrovský a okázale podrobný hologram.
Aby jsme porozuměli, proč Bohm činní toto překvapující tvrzení, musíme nejdříve trochu porozumět, co je hologram. Hologram je trojrozměrná fotografie, vytvořená pomocí laseru. Aby byl vytvořen hologram, vyšle se laserový paprsek, který je rozdělen na dva paprsky, skrz polopropustné zrcadlo. Předmět který je fotografován je nejprve zalit světlem jednoho laserového paprsku, paprsek se odrazí od předmětu, pak se tento paprsek setká s tím druhým, a vznikne výsledný interferenční vzorec, který je zachycen na film. Když je film vyvolán, vypadá jako nesmyslná zmeť světelných a tmavých čar. Ale jakmile je vyvinutý film osvětlen jiným laserem, objeví se trojrozměrný obraz původního předmětu. Trojrozměrnost takového obrazu není jediná pozoruhodná charakteristika hologramu.
Jestliže hologram růže je rozdělen na půl a pak osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže. A jestliže tyto poloviny budou znovu rozděleny, každý kousek filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Narozdíl od normální fotografie, každá část hologramu obsahuje všechny informace o celém obrazu. „Celek v každé části“, což je přirozená vlastnost hologramu, nám poskytuje úplně nový přístup k porozumění organizaci a řádu života.
Po většinu své historie, západní věda pracovala s předsudkem, že nejlepší cesta k poznání fyzikálních fenoménů, ať žáby nebo atomu, je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části. Hologram nás učí, že k některým věcem ve vesmíru nemůžeme přistupovat tímto způsobem. Jestliže se pokoušíme rozebrat něco konstruované holograficky, nedostaneme části, ale pouze menší celek. Tento princip motivoval Davida Bohma k jinému chápání Aspectova objevu. Bohm věří, že příčina vzájemného kontaktu subatomárních částic, bez ohledů na oddělující vzdálenost, není to, že si posílají nějakých druh záhadných signálů sem a tam, ale protože jejich oddělenost je iluze. Argumentuje, že v určité hlubší úrovni reality takové částice nejsou individuálními entitami, ale jsou vlastně vyjádřením téhož základního „něčeho“.
Aby lidem přiblížili, co má na mysli, Bohm poskytuje následující ilustraci. Představme si akvárium obsahující rybu. Představme si též, že nejsme schopni vidět akvárium přímo a naše vědění něm a o tom, co se v něm děje, přichází ze dvou televizních kamer, jedna namířena na předek a druhá je umístěna ze strany. Jak se díváme na dva televizní monitory, možná budeme předpokládat, že ryby na každé z obrazovek, jsou oddělené entity. Konec konců, protože kamery jsou nastaveny v různých úhlech, každý obraz bude lehce rozdílný. Ale jak budeme pokračovat v dívání se na ty dvě ryby, posléze si uvědomíme, že zde je mezi nimi jistý vztah. Když se jedna otočí, další také udělá lehce rozdílnou, ale odpovídající otočku; když jedna směřuje dopředu, druhá vždy směřuje ke straně. Jestliže zůstaneme nevědomí o skutečné situaci, možná dokonce dojdeme k závěru, že jedna ryba musí okamžitě komunikovat s druhou, ale tak to jasně není. Toto, říká Bohm, je přesně to, o co jde mezi subatomátními částicemi v Aspectově experimentu. Podle Bohma, domnělé nadsvětelné spojení mezi částicemi nám ve skutečnosti jen říká, že existuje hlubší úroveň reality, která je před námi utajena, komplexnější rozměr za naším, jako je v naší analogii akvárium.
Vnímáme objekty, jako jsou subatomární částice, vzájemně oddělené, protože vidíme jen část jejich reality. Takové částice nejsou oddělené částice, ale aspekty hlubší základní jednoty, která je vlastně hologram a nedělitelná jako předtím zmíněná růže. A protože všechno ve fyzikální realitě je složeno s takových „vzorů“, vesmír sám je projekce, hologram.
Vedle jeho fantomové přirozenosti, takový vesmír by měl i jiné dosti překvapující rysy. Jestliže zjevná oddělenost subatomárních částic je iluzorní, znamená to, že hlubší úrovně reality ve vesmíru jsou navzájem nelokálně propojeny. Elektrony v atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomárními částicemi, které obsahuje každý losos, který pluje, každé srdce, které tluče a každá hvězda, která bliká na nebi. Vše proniká vše, a ačkoliv lidé můžou kategorizovat, přihrádkovat, a dále členit různé fenomény ve vesmíru, všechna rozdělení jsou umělá a všechna příroda je souvislá pavučina.
V holografickém vesmíru, čas a prostor nemůžou být dále nazírány jako fundamentální. Protože pojmy jako poloha, selhává ve vesmíru, v kterém nic není opravdu oddělené od všeho ostatního, čas a tří-dimenzionální prostor, jako obraz ryby na TV monitoru, musí být nazírán jako projekce tohoto hlubšího řádu. V jeho hlubší úrovni je realita jakýsi druh superhologramu, v kterém minulost, přítomnost a budoucnost existují současně. To znamená, že s vhodnými nástroji může být možné někdy dosáhnout superholografické úrovně reality a vytrhnout výjevy z dlouho zapomenuté minulosti. Co ještě superhologram obsahuje, je otevřená otázka.
Dejme tomu, že takový superhologram je matrice (matrix), který dává zrod všemu ve vesmíru, obsahuje všechny subatomární částice, které byly nebo budou – každé utváření hmoty a energie, které je možné, od sněhových vloček ke kvasarům, od velryb ke gamma paprskům. Může to být viděno jako druh kosmického skladiště „Všeho co je“.
Ačkoli Bohm připouští, že neznáme zatím žádný způsob, jak poznat, co ještě jiného může ležet ukrytého v superhologramu, odvažuje se tvrdit, že nemáme žádný důvod předpokládat, že neobsahuje více. Nebo jak tvrdí, možná že superholografická úroveň reality je jen pouhý stupeň, za kterým leží „nekonečnost dalšího rozvoje“.
Bohm není jediný badatel, který našel důkaz, že vesmír je hologram. Standfordský neurofyziolog Karl Pribram pracoval nezávisle na poli výzkumu mozku a je též přesvědčen o holografické podstatě reality. Pribram došel k holografickému modelu při uvažovaní nad hádankou jak a kde je uložena v mozku paměť a vzpomínky. Po desetiletí dlouhých studii ukázal, že spíše než omezená na a určitou oblast, je paměť rozptýlena po celém mozku. Po sérii zásadních experimentů v roce 1920, mozkový specialista Karl Lashley objevil, že nezávisle na tom, která část mozku krysy byla odstraněna, krysa nezapomněla, jak vykonat řadu úkolů, které se naučila před operací. Jediný problém byl, že nikdo nebyl schopen přijít s vysvětlením tohoto podivného ukládání paměti, založeném na principu „celek je v každé části“.
Pak v roce 1960, se Pribram setkal s holografickým modelem a uvědomil si, že našel vysvětlení, které vědci hledali. Pribram věří, že vzpomínky nejsou zakódovány v neuronech, nebo malých seskupeních neuronu, ale ve vzorcích nervových impulsů, které křižují mozek skrz na skrz stejně, jako světlo laseru interferuje celou oblastí kousku filmu, na němž je holografický obraz. Jinými slovy, Pribram věří, že mozek je sám o sobě hologram. Pribramova teorie také vysvětluje, jak lidský mozek může hromadit tolik informací v tak malém prostoru. Bylo odhadnuto, že lidský mozek má kapacitu zapamatovat si něco v řádu kolem 10 miliard bitů informací během průměrného lidského života (nebo přibližně to samé množství informací obsažené v pěti svazcích Encyklopedie Britannica.) Podobně bylo objeveno, že vedle jeho jiných schopností, hologram vlastní ohromující kapacitu pro ukládání informací – jednoduše při změně úhlu, pod kterým dva paprsky zasáhnou kus fotografického filmu. Tak je možné zaznamenat mnoho různých obrazů na ten samý povrch. Bylo demonstrováno, že jeden čtvereční centimetr filmu může pojmout až 10 miliard bitů informace. Naše záhadná schopnost rychle si vybavit jakoukoliv informaci, kterou potřebujeme z ohromného množství uskladněných informací se stává mnohem více pochopitelnější, pokud si představíme, že mozek funguje jako podobně jako hologram. Jestliže se váš přítel zeptá, aby jste mu řekli, co vám přijde na mysl, když řekne slovo „zebra“, nemusíte nemotorně třídit pozpátku skrze ohromné a buněčné abecední soubory abyste dospěli k odpovědi. Namísto toho se nám vybaví asociace jako „pruhovaná“, „podobná koni“, a „zvíře žijící v Africe“; napadne vás to téměř okamžitě. Vskutku, jedna z nejvíce udivujících věcí kolem lidského myšlenkového procesu je, že každý kus informace se zdá být okamžitě souvztažný s každým ostatním kouskem informace. Protože každá část hologramu je nerozlučně navzájem propojená s každou další částí. Je to možná prvotřídní příklad navzájem souvztažného systému v přírodě.
Uskladnění paměti není jediná neurofyziologická hádanka, která se stává více jasnější ve světle Pribramova holografického modelu mozku. Další je, jak mozek může překládat lavinu frekvencí, kterou přijímá přes smysly (světelné frekvence, zvukové frekvence, a tak dále) do konkrétního světa našeho vnímání. Kódování a dekódování frekvencí je přesně to, co hologram dělá nejlépe. Právě hologram funguje jako jakási čočka, překládací zařízení schopné přeměnit zjevně nesmyslnou změť frekvencí do souvislého obrazu, Pribram věří, že mozek také zahrnuje čočku a užívá holografické principy, aby matematicky konvertoval frekvence, které přijímá skrze smysly do našeho vnitřního světa vnímání. Působivé množství důkazů naznačuje, že mozek užívá holografický princip. Proto není divu, že Pribrama teorie získává rostoucí podporu mezi neurofyziology.
Argentinsko-italský badatel Hugo Zucarelli nedávno rozšířil holografický model do světa akustických jevů. Rozpačitý z faktu, že lidé mohou lokalizovat zdroj zvuků, aniž by museli pohnout hlavou, i když jen naslouchají jedním uchem, Zucarelli dospěl k tomu, že holografický princip může vysvětlit tuto schopnost. Zucarelli také vyvinul technologii holofonického zvuku, metodu záznamu schopnou reprodukovat akustickou polohu s téměř tajemným realismem.
Pribramova víra, že naše mozky matematicky konstruují „tvrdou“ realitu v závislosti na vstupních frekvencích, tak získala dosti velkou experimentální podporu. Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější k mnohem širší řadě frekvencí, než se původně myslelo. Výzkumníci odhalili, například, že naše zraková soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je částečně závislý na tom, co je dnes nazvané „osmické frekvence“, a dokonce buňky v naších tělech jsou citlivé na širokou řadu frekvencí. Takové zjištění nám naznačuje, že jenom zaleží na holografické působnosti vědomí, jak takové frekvence jsou vytříděny a rozčleněny do konvenčního způsobu vnímání.
Ale ještě překvapivější výsledek dostaneme, když spojíme Pribramův holografický model mozku spolu s teorií Davida Bohma. Co se stane? Jestliže je hmatatelný svět jen druhotná skutečnost a to, co je „tam venku“ je jen změť frekvencí, a jestliže je to také hologram a jen vybírá určité frekvence z této změti a pak je matematicky transformuje do smyslového vnímání, co se stane s objektivní realitou? Řečeno zcela jednoduše, přestává existovat. Jak východní náboženství dlouho avizují, materiální svět je Mája, iluze, a ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti, pohybující se skrz fyzický svět, nejde o nic, než o představu.
Jsme vlastně „přijímače“ plovoucí skrz kaleidoskopický oceán frekvencí, a co vybereme z tohoto oceánu a proměníme do fyzické skutečnosti je jen jeden kanál z mnoha, který lze získat ze superhologramu. Tento překvapující nový obraz skutečnosti, syntéza Bohmova a Pribramova pohledu, byla pojmenována jako holografické paradigma, a ačkoli mnoho vědců se k němu postavilo se skepticismem, jiné to přitáhlo. Malá, ale rostoucí skupina výzkumníků věří, že to může být jeden z nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda dosud dospěla. Více jak to, většina věří, že může řešit některá mystéria, která nebyla vědou předtím vysvětlitelná a dokonce ustanovit paranormální jevy jako součástí přírody. Četní badatelé, včetně Bohma a Pribrama, si všimli že mnoho parapsychologických fenoménů se stává mnohem více srozumitelnější v termínech holografického paradigmatu.
Ve vesmíru ve kterém individuální mozky jsou ve skutečnosti nedělitelné části většího hologramu a všechno je neskonale vzájemně propojené, telepatie může být pouze zpřístupnění holografické úrovně. Je pak mnohem snazší porozumět, jak informace může cestovat, od mysli osoby „A“ k mysli osoby „B“ na daleké vzdálenosti a pomáhá pochopit mnoho neřešitelných hádanek v psychologii.
Zvláště Stanislav Grof cítí, že holografické paradigma poskytuje model pro porozumění mnoha záhadným fenoménům, které lidé zažívají ve změněných stavech vědomí. V roce 1950, zatímco vedl výzkum LSD jako psychoterapeut, Grof měl jednu pacientku, ženu, která náhle došla k přesvědčení o totožnosti ženy s druhem prehistorického plazu. Během trvání její vize, nejenže přesně popisovala všechny pocity, jako by skutečně byla plazem, ale dokonce popisovala části samčí anatomie. Popsala, že hlava samce byla pokryta barevnými skvrnami. Co bylo pro Grofa překvapující, je, že ačkoli žena neměla žádnou dřívější znalost o takových věcech, pozdější rozhovor se zoologem potvrdil, že u jistých druhů plazů hraje barva v oblasti na hlavě vskutku důležitou úlohu jako spouštěč sexuálních podnětů. Zkušenost této ženy nebyla ojedinělá. Během výzkumů se Grof setkal s příklady pacientů identifikující se vlastně s každým druhem na evolučním stromě. Co více, shledal, že takové zkušenosti často obsahují tajemné zoologické detaily, které se ukazují jako přesné.
Regrese do zvířecího království nebyly ale jedinou hádankou psychologických fenoménů, se kterými se Grof setkal. Také měl pacienty, kteří se zdáli proniknout do jakéhosi druhu kolektivního nebo rasového nevědomí. Lidé s malým nebo žádným vzděláním náhle předávali detailní popis pohřebních praktik z dob Zarathustry a scén z Hinduistické mytologie. V jiné kategorii zkušeností, osoby daly přesvědčivý popis z cest mimo tělo, záblesků budoucnosti, a regresí do zjevně minulých inkarnací. V pozdějším výzkumu se Grof setkal s tím samým rejstříkem fenoménů i u terapeutických sezení, které nezahrnovaly užití psychedelických látek. Protože společným prvkem takových zkušeností, který se objevoval, byla transcedence individuálního vědomí za obvyklé hranice ega a omezení času a prostoru, Grof je nazval „transpersonální zkušenosti“, a v pozdních 60. letech pomohl založit větev psychologie nazývanou „transpersonální psychologie“, jejíž studiu se potom plně věnoval. Ačkoli do nově založené Asociace transpersonální psychologie vstupovalo stále více podobně myslících profesionálů, a přestože se stala transpersonální psychologie respektovanou větví psychologie, ani Grof ani ostatní nebyli schopni dlouho poskytnout vysvětlení pro takové bizarní psychologické fenomény, kterých byli svědky. Ale to se změnilo s příchodem holografického paradigmatu.
Jak si Grof nedávno všiml, jestliže je mysl jen část kontinua, labyrintu, který je spojený nejen s každou další myslí, která existuje a nebo existovala, ale i s každým atomem, organismem, a oblastí v ohromném prostoru a času, pak fakt, že je schopna příležitostně dělat vpády do tohoto labyrintu, a mít transpersonální zkušenosti, se už dále nemusí zdát tak divné.
Holografické paradigma má také dopady pro takzvané tvrdé vědy jako biologie. Keith Floyd, psycholog ve Virginii, poukázal na to, že jestliže pevná realita je jen holografická iluze, nemůže být déle pravdivé tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše, je to vědomí, které vytváří zdání mozku – stejně tak jako těla a všeho kolem, co interpretujeme jako fyzické. Takový obrat ve způsobu a náhledu na biologické struktury způsobil, že výzkumníci poukazují, že medicína a naše porozumění léčícímu procesu může být též transformováno holografickým paradimagmatem. Jestliže zřejmá fyzikální struktura našeho těla je jen holografická projekce vědomí, je jasnější, že každý z nás je více zodpovědný za naše zdraví, než původní medicínské znalosti připouštějí.
Co nyní nahlížíme jako zázračné uzdravení z nemoci, může být vlastně změna ve vědomí, která se následně projeví ve změně hologramu těla.
Podobně, sporná nová léčebná technika jako je vizualizace, může účinkovat stejně dobře, protože v holografické sféře myšlenkové obrazy jsou stejně reálně jako „realita“. Dokonce vize a zkušenosti zahrnující „nadpřirozené“ skutečnosti, se stávají vysvětlitelné holografickým paradigmatem.
Ve své knize „Dary neznámých věcí“, biolog Lyall Watson popisuje své setkání s Indonéskou šamanskou, která, vykonávajíc rituální tanec, byla schopna vytvořit úplný háj stromů náhle mizejících ve vzduchu. Watson líčí, že když on a ostatní udivení diváci sledovali tu ženu, způsobila, že se stromy znovu objevily a pak znovu zmizely a objevily, několikrát za sebou. Ačkoliv běžné vědecké chápání není schopno objasnit takovéto události, události podobné výše uvedené nás stále více ubezpečují, že „naše skutečná realita“ je pouze holografickou projekcí.
Snad se dohodneme o tom co je „tam“ nebo „není tam“, protože co my nazýváme shodnou realitou, je formulováno a vyjádřeno v úrovni lidského nevědomí, v kterém všechny mysli jsou nekonečně navzájem propojeny. Jestliže toto je pravdivé, bude mít holografické paradigma hluboké důsledky, neboť to znamená, že takové zkušenosti jako jsou Watosnova (zjevování a mizení stromů a jiné), nejsou obecnou zkušeností jen proto, že naše mysli jsou programovány vírou, že to nejde.
V holografickém vesmíru nejsou žádná omezení v rozsahu v jakém můžeme měnit strukturu reality. Co my vnímáme jako realitu je jenom plátno, čekající na nás, aby jsme na něj mohli kreslit obrazy, které chceme. Vše je možné, od ohýbání lžíce silou mysli až po neuvěřitelné události, které zakusil Castaneda během jeho setkání s Donem Juanem, neboť magie je naše vrozené právo, ne tedy více zázraky, to jen naše schopnost programovat realitu, jak chceme, když jsme třeba ve snu.
Vskutku, dokonce naše základní názory na realitu se stávají podezřelé, neboť v holografickém vesmíru, jak Pribram poukázal, že i náhodné události musí být viděny jako založené na holografických principech a tak i determinovány.
Synchronicity nebo významné shody okolností náhle dávají smysl a všechno v realitě tak musí být viděno jako metafora, neboť dokonce i ty největší náhody vyjadřují nějakou hlubší symetrii. Zda-li Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma bude přijato vědou nebo bude ignorováno zůstává otázkou, ale jisté je, že už mělo vliv na myšlení mnoha vědců. A i kdyby bylo shledáno, že holografický model neposkytuje to nejlepší vysvětlení pro okamžitou komunikaci, která se zdá probíhat mezi subatomárními částicemi, přinejmenším, jak poznamenal Basil Hiley, fyzik z Londýna, Aspectův objev naznačuje, že musíme být připraveni radikálně uvažovat o novém pohledu na realitu.
(z anglického originálu přeložil Habib, korekce Chiron)
Více také na http://objevto.blog.cz
Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.sk
