Barbara De Angelis: Nezavrhujme lásku kvůli svým zraněním

169
Foto: Dollarphotoclub.com

Jednou jsem měla studentku, která byla až vášnivě upnutá na svůj osobní příběh plný utrpení. Courtney v minulosti prožila bolestivé události, podobně jako mnoho z nás, ale spíše než aby je využila k motivaci sebe samé a byla vděčná za každou minutu svého života, držela se těchto minulých zkušenosti jako důkazu, proč nemůže milovat, proč se nemůže otevřít, a důvodu, proč nechce prožívat. Nezávisle na tom, kolik úžasného toho zažila, používala své nepříjemné vzpomínky jako zbraně, jimiž popírala známky existence sebemenšího dobra.

Jednoho rána, kdy se účastnila semináře, jsem se rozhodla obejít třídu a požádat lidi, aby jmenovali tragédie a utrpení, jimiž v životě museli čelit. Během chvil, kdy každý jednotlivec stál a sdílel, začínalo být zjevné, že nikdo nebyl ušetřen ztráty, výzvy a zármutku.

Zde je částečný seznam toho, co jsme vyslechli:

– Když bylo mému bratrovi devět let, jel na kole a přišel o život, protože ho srazil opilý řidič.
– V době, kdy jsem chodila na vysokou školu, ztratila jsem kvůli vzácnému viru většinu sluchu.
– Moje matka/otec/manžel/ka zemřel/a na rakovinu.
– Manžel mě podvedl s mou nejlepší kamarádkou a odešel ode mě.
– Otec opustil mou matku a roky jsme žili jen ze sociální podpory.
– Když jsem byla malá, můj strýc mě zneužil, a když jsem o tom řekla mámě, varovala mě, abych o tom nemluvila.
– Můj obchodní partner mi ukradl peníze a já jsem musel vyhlásit bankrot.
– V novém vysněném domě, který jsme si koupili, byla toxická plíseň, o které nám neřekli a kvůli které jsem onemocněla, až jsem nakonec musela zažádat o invalidní důchod.
– Otec byl alkoholik a moji mámu i nás, děti, psychicky vydíral a fyzicky zneužíval.
– Kolega, který mi záviděl, o mně v mém podniku rozšířil nepravdivé pomluvy. Přišel jsem kvůli tomu o většinu firmy a pět let jsem se musel soudit.
– Můj syn byl dokonalým dítětem a vystudoval s vyznamenáním. Začal ale brát drogy a už třikrát byl na léčení.
– Rodiče mi až do puberty neřekli, že jsem adoptovaný.
– Poté, co se mi narodila dcera, se u mne vyvinula fibromyalgie a od té doby žiji s chronickou bolestí.
– Moje bývalá manželka začala být závislá na lécích proti bolesti a musel jsem se s ní soudit o opatrovnictví našich dětí.
– Moje matka trpěla patnáct let Alzheimerovou chorobou a museli jsme ji s tátou umístit do speciálního domova, kde si přestala uvědomovat, kdo jsme.

Každému, včetně Courtney, tekly slzy soucitu, když jsme naslouchali této litanii lidského utrpení. Nežádala jsem skupinu o sdílení jen kvůli Courtney, ale kvůli všem.

Vědomí, že nejsme jedinými, kdo prochází zkouškami a stále dokola se snaží, léčí naše srdce. Stejně tak víme-li, že po této cestě, i se všemi jejími nejotřesnějšími úseky, nejdeme sami.

Díky tomu, že Courtney slyšela, o čem všem všichni ostatní mluvili, okamžitě se v ní něco posunulo.

“Změnilo mi to život,” přiznala. “Vaše odvaha sdílet vlastní bolest mě vytáhla z propasti, v níž jsem se tak dlouho užírala a prožívala vztek. Vidět, jak jsem ze svého utrpení činila něco tak mimořádného, je pro mě šokující.”

Každý z nás, včetně mě, si prožil vlastní hororové příběhy a zrady. Máme seznam toho, co nebylo spravedlivé, a někdy možná máme pocit, že Vesmír jistě pro takové utrpení vybral právě a jenom nás. Některé z těchto nešťastných příběhů jsou jistě strašnější než jiné a většina z nás zná někoho, kdo prožil něco náročnějšího, i někoho, kdo neprožil něco tak náročného, jako jsme zažili my sami. Myslím si, že jsem ještě nepotkala nikoho, kdo v životě nečelil skutečně krutým ranám.

Mnohé z nás někdo zranil, bral nás jako samozřejmost nebo nás oklamal, podobně jako se to stalo mé studentce Courtney. Takové rány, se kterými pak zůstáváme sami a které vznikají ve chvíli, kdy někdo v našem životě odmítne dar naší Lásky, mohou být těmi nejhlubšími a mohou pak také vyžadovat tu nejobtížnější léčbu. Musíme mít ale na paměti tuto skutečnost: Používat vlastní bolest jako omluvu a následně kolem sebe vystavět zeď, jíž bychom se izolovali od okolního světa, a také ponechávat svou lásku uzamčenou v trezoru ukrytém ve svém srdci by skutečně bylo omylem.

Okrádají-li vás lidé o důvěru, nevinnost a schopnost radovat se, je to jedna věc, ale dovolíte-li jim to navíc dělat, dokonce i když už s vámi dávno nejsou, budou vás i v tomto případě okrádat dál a nakonec vyhrají. Místo abyste svou bolest a zklamání pokaždé použili jako omluvu a následně zavřeli své srdce a přestali milovat, využijte je jako vážný důvod k tomu na cestě lásky setrvat.

Všichni jsme těmi, kdo přežili. Každý z nás utrpěl mnoho významných ztrát. Někdo z nás přišel o děti. Někdo o lásku. O zdraví. Někteří přišli o peníze. Někdo pozbyl vlastní sny, někdo naději. Nemůžeme se schovávat za hromadou našich ztrát a všeho, co se nám přihodilo, a hrdě mávat vlajkou vlastního utrpení, jako kdyby bylo naše utrpení nějak výjimečnější. Nemůžeme ho používat jako výmluvu, proč nežijeme a nemilujeme naplno. Ze všech svých ztrát musíme vytvořit velkou hromadu, hrdě vyšplhat až na její vrchol a vítězoslavně zvolat: “Podívejte, jak jsem vysoko a jak daleko jsem už došel!”

Živě si pamatuji na to, když jsem před více než padesáti lety měla své nevinné srdce poprvé ošklivě zlomené! Byla jsem zděšená, že mohou být lidé tak krutí a nečestní. Místo aby mě ta bolest nasměrovala k rozhodnutí, že budu milovat méně, vedla k ještě intenzivnější lásce. Bylo mi jasné, že svět potřebuje více lásky, jak jsem viděla na nevlídném chování toho mladého muže, který se ke mně tak hrozně zachoval. O to větším a vážnějším se stal důvod odevzdat se cestě, na níž budu dávat lásku, ať už to bude komukoliv. Tenkrát jsem si začínala uvědomovat, že každou chvíli mám možnost se rozhodnout, co této planetě přinesu, a že tyto příspěvky ji budou i v těch nejmenších ohledech proměňovat.

Podíváte-li se zpět na to, kdo neocenil vaši lásku, můžete ocenit, že vy jste ji dávali. Podíváte-li se zpět a připomenete-li si, kdo vás nemiloval, o to více můžete milovat sebe samé. Pokud vaši lásku někdo nepřijal, neznamená to, že ji v sobě máte uzamknout. Pokud to, co jste dávali, nebylo úplně oceněno, neznamená to, že máte přestat dávat.

Toto je hluboká volba lásky, nad níž můžete meditovat a kterou můžete začít trénovat. Budete-li se cítit poraženi a budete-li se v tomto duchu dále ohlížet zpět na ty, kdo vaši lásku neocenili, sami se stáváte někým, kdo svou vlastní lásku nerespektuje. Budete-li se dále rozhořčeně dívat na ty, kteří vás neviděli, nemilovali nebo kteří vám neporozuměli, vy sami se stáváte tím, kdo vám nerozumí. Vyberte si místo toho pozici vítěze, a to tak, že nedovolíte, aby vás tyto věci oslabovaly a aby cokoli měnily na tom, jak právě teď milujete.

To, že někdo neocenil, jakým krásným diamantem jste, neznamená, že se máte stát křemenem. Stále jste diamantem. Ta správná osoba to pozná a bude vědět, že jste pokladem, kterého si bude vážit a který bude opatrovat. Vyndejte diamanty své lásky z trezoru, který máte ukrytý ve svém srdci. Leštěte je, dokud nebudou zářit. Existuje někdo, kdo čeká na to, až je dostane.

Z knihy Volba lásky, Barbara De Angelis

Zdroj: http://andelskydenik.blogspot.com/2019/07/nezavrhujte-lasku-kvuli-svym-zranenim.html

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 240 Kč, na 2 roky 480 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednavky@ipredplatne.cz