7 způsobů, jak duchovně založení lidé vodí sami sebe za nos a jak s tím přestat

593
Foto: Pixabay.com

O kom byste řekli, že opravdu kráčí po cestě svého duchovního růstu?

– O někom, kdo sedí v poloze lotosového květu, zhluboka dýchá a je zcela klidný?

– Nebo o někom, kdo je schoulený do klubíčka a lomcuje jím hysterický pláč?

Pokud budeme vycházet ze všeho toho, co nás učí „New Age“ filozofie a všechna možná duchovní učení, celkem pochopitelně řekneme, že ten, kdo medituje v poloze lotosového květu.

Vždyť přece se jeví být plný klidu, míru, blažený a zdá se, že je mimo všech negativních emocí. Tímto článkem Vás samozřejmě nechceme „šokovat“ a říct, že pravdou je ve skutečnosti přesný opak.

To, na co chceme poukázat je, že zdání je jen tím, čím je – zdáním.

Právě proto:

Dokonce i ta nejvyrovnanější, nejuvědomělejší a hluboce „duchovně založená“ osoba se může nacházet v úplném nesouladu se svou podstatou a být mimo skutečného duchovního rozvoje… dokonce více než někdo, kdo se o „duchovno“ vůbec nezajímá.

Jak je tohle možné? No… díky našemu sklonu klamat sami sebe. Mnozí z nás určitě právě procházíme obdobím, kdy se osvobozujeme od nesmyslů, kterým jsme nějaký čas věřili.

Proto se určitě shodneme na tom, že ani ten nejsofistikovanější duchovní žargon nám nepomůže v duchovním růstu tak, jak poctivý a upřímný pohled do svého vlastního, obnaženého a zranitelného vnitra.

P.S. Tímto článkem nechceme říci, že všichni duchovně založení lidé bez výjimky klamou sami sebe.

Spíše chceme poukázat na běžné nástrahy a „pasti“, které číhají zejména na duchovněji orientovaných lidí, nebo na každého, kdo se rozhodne kráčet po cestě duchovního růstu.

Pokud se náhodou v dalších řádcích najdete, doufáme, že Vám článek padne na užitek!

7 způsobů, jak mohou duchovně založení lidé vodit sami sebe za nos

1. Neustále bychom se měli cítit dobře a mít pozitivní náladu

Překlad: Jsme na smrt vystrašení z toho, že bychom mohli pocítit bolest.

V komunitě „pozitivně smýšlejících“ lidí je toto přesvědčení docela běžné.

Samozřejmě, na pozitivním myšlení není nic špatného, ​​ale pokud používáme sílu mysli na ututlání každé negativní myšlenky okamžitě, jak se začne taková myšlenka objevovat, stavíme si do cesty našeho duchovního růstu jednu z největších překážek.

Proč? Protože naše duše touží po obnově našeho původního stavu úplnosti.

To znamená, že naše duše chce, abychom se opět sjednotili se ztracenými úlomky nás samých (strach, obavy, negativní emoce a přesvědčení, traumata z minulosti).

Duše se chce s těmito odloučenými částmi nás samých spojit proto, aby mohlo dojít k jejich uzdravení a proměně.

Avšak k tomuto uzdravení nedojde, pokud budeme neustále tyto odloučené části nás samých odmítat, potlačovat je nebo se jim vyhýbat. K jejich uzdravení a přeměně nedojde, pokud je budeme nadále považovat za naše nepřátelé a vetřelce.

Pravdou je, že každá jedna bolestivá emoce, která v našem životě pravidelně vyplave na povrch, je opuštěné a vystrašené dítě v nás, o které se jednoduše musíme postarat.

Pokud tak neuděláme, pokud ztracené úlomky nás samých budeme nadále ignorovat, je to jako kdybychom záměrně toto vystrašené dítě zamkli do pokoje a donutili ho tak znovu a znovu zažívat trauma o samotě za zavřenými dveřmi, zatímco my odvracíme zrak jinam.

Jinými slovy, dopouštíme se tak sebepoškozování.

„Můžeme vyléčit jen ty myšlenky a emoce, které dovolíme sami sobě pocítit a vyjádřit. Život je jako zvětšovací sklo. Bude před nás znovu a znovu stavět naši nevyléčenou starou bolest a konflikty, dokud se tato bolest a konflikty nezahojí.“ – Teal Swan

Být ve svých emocích k sobě naprosto upřímní je pro většinu z nás zřejmě ten nejtěžší úkol, s jakým jsme se kdy setkali a s kterým se budeme muset tak či tak vyrovnat.

Znamená to, že budeme muset vkročit dovnitř právě těch emocí, kterým jsme se celý život vyhýbali a které jsme nechtěli už nikdy víc zažít.

Máme na výběr – buď budeme sami před sebou utíkat a stará trauma se bude v našem životě nadále cyklicky opakovat… nebo začneme sami sebe milovat, poučíme se z našich ran a vyléčíme všechny naše zraněné a zanedbané části tak, abychom mohli v životě naplnit náš opravdový potenciál. Zvolme si tedy růst!

PS Kdyby bylo něco špatného na tom, že můžeme okusit celou škálu emocí, tak by se přece duše nerozhodla vtělit do těla, které je schopné všechny tyto emoce zažít!

2. Když se chováme duchovně, tak asi i duchovně rosteme!

Překlad: Nemáme dost odvahy prozkoumat temnější hlubiny naší bytosti. A proto si raději budeme stále jen opakovat „láska a světlo“!

Mnozí duchovně založení lidé si myslí, že na to, aby kráčeli po „duchovní“ cestě, se stačí jen navenek chovat „duchovně“. Myslí si, že když budou říkat láskyplná slova, dodržovat duchovní principy a jednat tak jako Ježíš Kristus, že nepochybně musí být osvícenými.

No… řekněme si na rovinu, že velmi silnou duchovní etiku a osobnost mívají často právě nejvíce emocionálně zranění lidé, kteří se snaží vyhnout pohledu na své zraněné nitro. Mnozí z nás se v těchto řádcích určitě našli.

Duchovně založení lidé se chytí do této pasti často. Rozumějí duchovním myšlenkám, a proto mají pocit, že se nacházejí nad emocemi a dualitou.

Avšak takto jdou přímo proti samotnému účelu duše, který spočívá v tom, abychom se učili z emocí a duality prostřednictvím naší vlastní procítěné zkušenosti – a nejen prostřednictvím nějaké teorie!

„Duchovní bypass je termín, který jako první použil psycholog John Welwood. Duchovním bypassem máme na mysli sklon uchylovat se k duchovnu předčasně, obvykle ve snaze vyhnout se všem možným podobám pozemské reality (praktické úkoly, nezpracované emoce a vzpomínky).

Duchovní bypass se projevuje několika způsoby, např. zasněným blaženým pohledem, radikálním vzdáním se sebeidentifikace, předčasným odpouštěním, neopodstatněným jednáním, zbožnými přáními atd.“ – Jeff Brown

Za každou emocí či pocitem se skrývá nějaký důvod i lekce, které se máme naučit.

Když se však hned jednoduše zaměřujeme na naše chování a přizpůsobujeme ho, vzdalujeme se tak od místa, kde nás právě čekalo cenné ponaučení.

3. Přesvědčujeme sami sebe, že jdeme v životě tím správným směrem

Překlad: Raději budeme žít podle známých a bezpečných příběhů, než bychom měli začít důvěřovat naší intuici.

Přistihli jste se někdy při tom, že Vás příliš často nadchnou promluvy slavných osobností, jakož i prohlášení o tom, co je pro vás správné či nesprávné?

Může se jednat např. o rady o tom, kdo by měl být naší „spřízněnou duší“, jaké zaměstnání je pro nás to nejvhodnější, nebo jaké bychom si měli dát novoroční předsevzetí.

To ještě nemusí nutně znamenat, že je to nesprávné, ale také to neznamená, že je to pro nás dobré. Znamená to prostě jen tolik, že když přesvědčujeme sami sebe, jedná se o racionalizaci, a ne o intuici.

Když však spoléháme jen na racionalizaci, je mnohem větší pravděpodobnost, že budeme lhát sami sebe a namlouvat si, že v životě kráčíme správným směrem, ačkoli se ve skutečnosti můžeme ubírat po cestě, která vůbec není v souladu s tím, kdo opravdu jsme.

Nemusíme si však nad tím příliš lámat hlavu – když se vydáme po silnici, která není pro nás vhodná, i tak si nakonec vezmeme to ponaučení, že nejlepší je být k sobě upřímný a důvěřovat vlastní intuici a pocitem.

Takové ponaučení si však obyčejně vezmeme až tehdy, když se nám rozpadne iluze, v níž jsme dosud žili.

Každý z nás se už určitě mnohokrát pokoušel namluvit si, že rozhodnutí, které jsme provedli, bylo správné či situace, do které jsme se dostali je dobrá. Pochopitelně chtěli jsme z nich mít „dobrý“ pocit.

No nakonec často i ukázalo, že to tak docela nebylo a že jsme se do toho zamotali sami. Proto se snažme mnohem více naslouchat naší intuici, abychom se už více neztráceli v naší mysli!

A nejlepší na tom je, že když přestaneme lhát sami sebe, nejenže přestaneme lhát i druhým, ale staneme se také odolnými vůči snaze druhých oklamat nás.

„Náš život se může zlepšit jedině tehdy, když se nebojíme zariskovat a hledáme nové příležitosti. První a zároveň největší risk, který můžeme podstoupit je, že začneme být upřímní sami k sobě.“ – Walter Anderson

Zrada tohoto všeho však může spočívat v tom, že naše intuice nás může někdy vést přímo k rozhodnutí, kde se budeme muset postavit tváří v tvář našemu strachu či náročným emocím.

Musíme tedy počítat s tím, že když se vydáme za hlasem naší intuice, bude to vyžadovat velkou dávku odvahy.

Určitě však neprohloupíte… následováním intuice získáme nesrovnatelně více zralosti, moudrosti, sladění se se svým vnitřkem a svobody, než kdybychom se na tento krok neodvážili. Zohlednit vlastní intuici se tedy určitě vyplatí!

„Intuici získáme zpět jen tehdy, když pro ni vytvoříme prostor, když přestaneme jednostranně naslouchat jen šepotaní naší racionální mysli.“ – Anne Lamott

4. Když se nám v životě daří, máme sklon druhým dávat rady, ale když se nám nedaří, často za to obviňujeme všechny a všechno kolem

Překlad: Máme problémy sami se sebou.

Jak duchovně založení lidé nutně potřebujeme sesednout z našich oře, z našich „duchovních jednorožců“ a stát nohama na zemi. Jistě, když sedíme na našich „duchovních koních“, chvíli vypadáme moudře a vznešeně.

Jenže za jakou cenu? Za cenu toho, že se nevyvíjíme OPRAVDU.

Spoléhání se na našich „duchovních jednorožců“ nám brání ve skutečném růstu a dospívání, jak uvnitř, tak i navenek.

To, že stále zápasíme s našimi osobními problémy (kdo s nimi nezápasí?) však neznamená, že naše poznání či rady nemají žádnou hodnotu.

Duchovní moudrost bychom ale neměli vystavovat na obdiv jako medaili, zvláště když je nejvyšší čas uvědomit si svou vlastní zranitelnost. Tak bychom ve skutečnosti jen odmítali náš opravdový růst.

Vlastně bychom měli být vděční za chvíle, kdy se otřásly základy našich přesvědčeni. Často si myslíme, že musíme tvrdě bojovat, abychom se udrželi na našem pohodlném trůnu, ale když na něm zůstaneme sedět, nečeká nás téměř žádný růst a radost.

Skutečný růst a radost najdeme jen tehdy, když pochopíme, že co nás všechny spojuje, je naše zranitelnost.

Všichni jsme lidé, což znamená, že všichni jsme zranitelní. Představme si, jaký by byl svět vřelý, soucitný a přátelský, kdybychom neztráceli tolik času skrýváním či potlačováním věcí, za které se stydíme, věcí, které se všichni učíme a kterými procházíme!

V takovém světě by bylo divné, aby někdo druhým radil, a přitom se sám vyhýbal své zranitelnosti.

Ano, všichni se obáváme ukázat druhým naši zranitelnost. Avšak ti správní lidé v našem životě náš budou MILOVAT za to, že jsme skutečně samými sebou.

Vždy jsou to jen ti nesprávní lidé, kteří nás milují za to, že předstíráme něco, co nejsme.

5. Duchovní moudrost a nadhled používáme k obcházení lidských emocí. (Tento bod je klíčový!)

Překlad: Na naše vysněné místo se chceme dostat rychle a bez škrábanců. Takto však odmítáme a znevažujeme význam cesty, která k tomuto místu vede.

Toto je něco, čeho se mnozí docela často dopouštíme, ačkoli nás k tomu vedou jen ty nejlepší úmysly.

Samozřejmě, po náročném rozchodu s naším partnerem či partnerkou, když cítíme silnou bolest a máme zlomené srdce, snažíme se připomínat si, že všechno se děje z nějakého důvodu.

Také se snažíme nezapomínat, že každá jedna duše je ztělesněním lásky, a proto bychom asi neměli cítit hněv a vztek vůči někomu, kdo nás zradil.

A právě toto je OBROVSKÝ problém týkající se zejména duchovně založených lidí – přesvědčení o tom, co je správné a co nesprávné, pokud jde o emoce.

Přesvědčení o tom, že hněv, strach a žel nejsou až tak důležité pro duchovní rozvoj jako láskyplné pocity či překračování sebe sama.

Pravdou je, že opravdu směřujeme ke stavu vědomí, kdy budeme vnímat krásu a skutečný význam v každém ještě nevyřešeném problému, jakož i v každé jedné duši.

AVŠAK každá jedna emoce, která se může na cestě k tomuto stavu objevit musí být chápána jako důležitý milník. Každý takový „milník“ v sobě obsahuje důležitou lekci, kterou se máme na naší cestě k dokonalejšímu bytí naučit.

„Hněv je jako řeka, která nezbytně potřebuje vyústit do širokého oceánu. Chce běžet přirozeně. Když ho však budeme chtít potlačit předčasným odpouštěním, zastavit ho falešným pozitivismem či potlačovat ho jménem pseudo-míru, jediné, co dosáhneme je, že zhatíme a zatratíme přirozené plynutí našeho života.

Proud řeky se pak obrátí dovnitř, proti nám samým nebo vytryskne ven a vybouří se na nevinných.

Proto, když pociťujeme hněv, raději bychom ho měli vyjádřit – vyjádřeme ho však způsobem, který není pro společnost ničivý, ale tak, aby to bylo autentické a aby to obnovilo celistvost naší bytosti. Hněv není naším nepřítelem.

Hněv odsunutý stranou se však naším nepřítelem stane. Proto dovolme řece běžet…” – Jeff Brown

A opravdu – hněv, strach a žel mohou být velmi účinnými katalyzátory naší změny a transformace. Vyžaduje to však, abychom je přijali.

Například hněv může být velmi silnou energií, která nám pomůže rozhýbat se a udělat si v životě pořádek, ať už jde o otravných lidí, nepříznivou životní situaci či omezující životní přesvědčení.

Poté, co provedeme potřebné změny, hněv už dále nepotřebujeme a můžeme se v našem životě posunout na úrovně s vyšší vibrací. Strach zase poukazuje na některou z vrstev naší bytosti, kterou potřebujeme odloupnout proto, abychom mohli zakusit svobodu, která se pod touto vrstvou skrývá.

Strach nám tedy odhaluje možnosti pro náš další růst. Nebo bohužel – žal nás vrhne do našich nejhlubších ran, které jsme utrpěli vzájemným odloučením.

Díky žalu tedy můžeme znovu najít sami sebe, žal má moc otřást našimi iluzemi a spojit nás s tím, na čem opravdu záleží.

Vykročme tedy všem těmto emocím vstříc a prociťme je jednu po druhé! Žádný strach, nejsme v tom sami.

„Při skutečné práci s našimi stinnými stránkami se určitě řádně zašpiníme. Rozhodně to nebude čisťoučký a půvabný proces, právě naopak – bude nevyhnutelně špinavý a zamotaný, ale zato velmi potřebný a nepředvídatelně živý jako porod.

Tento proces nám řádně nakope tu část těla, na níž právě sedíme, způsobí nám bolest, před kterou jsme většinu svého života utíkali.

Práce s našimi stinnými stránkami zcela určitě vyústí do nejednoho psycho-emocionálního zhroucení, avšak jejich intenzita bude přesně odpovídat významu a velikosti našeho osobnostního pokroku.

Otevřou se nám dveře, které se nám již dlouhá léta zjevovali v našich snech, a budou čekat jen na to, abychom do nich vstoupili.

Opravdová a poctivá práce s našimi stinnými stránkami sice řádně otřese mnoha našimi představami a přesvědčeními, zároveň nás však také osvobozuje a otevírá nevídaným novým možnostem.“ – Sera Beak, Red Hot and Holy

6. Dokážeme celé dny mluvit a číst o duchovním růstu, přesto se odmítáme učit z našeho vlastního života

Je to podobné, jako kdybychom četli všechny dostupné návody od videoher, ale nikdy bychom ty videohry nezačali opravdu hrát. Skutečná zábava, „postup do dalšího levelu“ a progres se však dějí jedině tehdy, když začneme hrát!

Většina duchovně založených lidí zná principy osobnostního a duchovního růstu jako vlastní dlaň.

Mnozí jistě dobře víme, o jaké principy se jedná. Všichni víme o tom, že si sami utváříme naši realitu, že náš život je doslova odrazem našich myšlenek, emocí a energie, které vyzařují navenek.

Všichni dokonce i známe vědecké vysvětlení, proč to tak je. Proto je velkou ironií, že mnohým z nás se stále „daří“ vyhýbat se působení těchto zákonitostí, přičemž dochází k přesvědčení, že jsme obětí okolností.

Pak už jen sklouzneme do pasivního postoje k vlastnímu životu a ignorujeme naše znalosti a intuici, které by nám pomohly hýbat se v životě vpřed.

Toto se obvykle stává, když zapomínáme, že náš samotný život JE naším účelem a odráží se v něm to, co je nezbytné pro náš vývoj.

Smyslem našeho života je, abychom ho žili. Smyslem našich pocitů je, abychom je procítili. A smyslem našich překážek a problémů je, abychom se z nich poučili.

Veškerá naše zkušenost – vnitřní i vnější – se podobá hledání pokladu ve videohře, jehož smyslem je postoupit do dalšího kola. Začněme tedy hrát!

„Pokud se naučíme žít uvědoměle a autenticky, když začneme chápat, že věci se nedějí nám, ale lépe řečeno „pro nás“, pak budeme moci cokoliv, co přijde do našeho života použít v náš prospěch.

Pak začneme vidět všechny bariéry, které nám v životě brání dosáhnout krásu, lásku, hojnost, důvěrnost, radost a zdraví.“ – Erin Lanahan

7. Našli jsme pravdu! Chceme podle ní žít už navždy a nechceme už slyšet o žádných jiných možných perspektivách

Překlad: Zapomínáme, že jsme jedinečné, pohyblivé a měnící se bytosti kráčející po jedinečné, pohyblivé a měnící se silnici, která nám pokaždé přináší přesně to, co se právě potřebujeme naučit.

To, co potřebujeme v jednom období života se může zcela lišit od toho, co potřebujeme v jiném období. Co považujeme jeden den za správné, se nám na další den už správným zdát nemusí.

A má to svůj důvod. Jako bytosti máme v sobě hodně vrstev a rozměrů. V jednom období se můžeme zabývat rozměry naší bytosti, které od nás vyžadují naučit se kázni a cílevědomosti.

Jindy zas pracujeme na aspektech, při kterých se máme naučit být přizpůsobiví a naučit se „běžet se životem“.

V jednom období se rozvíjíme v soucitu a jemnosti, v jiném období se zase potřebujeme naučit být i neústupní a umět si stanovit jasné osobní hranice.

Problém však nastává tehdy, když začneme spoléhat na ideály více než na naši intuici (o něčem podobném jsme mluvili v bodě č. 3). Naše životní cesty a lekce se odvíjejí od toho, co je pro náš růst v určitém období to nejlepší a nejdůležitější.

Když se ale zasekneme v naší mysli a umíněně se budeme držet nějakého neměnného duchovního ideálu, přestaneme slyšet pocity, intuici a životní zkušenosti, které nám tiše napovídají, co je pro nás správné.

Právem se proto můžeme domnívat, že nemá žádný smysl vyslovovat nějaké univerzální „pravdy“ a očekávat, že se jimi bude každý řídit.

Pravdou může být, že jsme všichni součástí jednoho vědomí, které zakouší samo sebe ze subjektivní perspektivy a že prostřednictvím nás vesmír poznává sám sebe… no pak ale platí, že vesmír chce znát sama sebe prostřednictvím každé jedinečné perspektivy a životního příběhu.

Záměrem asi nebylo, abychom všichni žili stejně a vyvíjeli se stejně.

Záměrem asi nebylo, abychom mysleli stejně a cítili totéž. Jsme tu na to, abychom se vzájemně doplňovali. Podobně jako když při stavění puzzle z mnoha jedinečných kousků vytvoříme nádherný obraz.

„Naším úkolem není najít neměnnou pravdu, se kterou bude každý souhlasit a bude se jí řídit. Pouze tehdy potřebujeme, aby lidé souhlasili s naší pravdou, když ještě nejsme přesvědčeni o tom, že to je pravda.

Tehdy hledáme u druhých dobrozdání. Úkolem každého z nás je však najít svou vlastní pravdu. Nic víc a nic méně. A zda Vaše pravda pracuje ve Váš prospěch poznáte podle toho, zda se Váš život zlepšuje.

Zda Vaše pravda pracuje ve Váš prospěch poznáte podle toho, jaký máte ze svého života pocit.“ – Teal Swan

Závěr

Doufáme, že jednotlivé body a názory obsažené v tomto článku budou pro Vás užitečné! Ať je naším vzorem samotný život a nechme se jím vést.

Zbavme se přetvářky, která se občas umí nenápadně rozrůstat i mezi duchovněji založenými lidmi a naučme se být k sobě a k druhým opravdu upřímní. Právě v naší zranitelnosti a otevřenosti spočívá možnost budovat ty nejhlubší a nejdůvěrnější vztahy.

Musíme cítit, že rosteme. Začněme žít autenticky tak, abychom vytvořili a do našich životů přitáhli takovou realitu, která bude v opravdovém souladu s naší pravou podstatou.

Nemáme co ztratit… kromě nesmyslů.

Zdroj: https://mocvedomi.cz/7-zpusobu-duchovne-zalozeni-lide-vodi-sami-sebe-za-nos-tim-prestat/

Časopis Ve hvězdách si lze předplatit prostřednictvím non stop linky předplatného + 420 777 157 435, e-mail: info@astrolife.cz (roční předplatné 210 Kč, na 2 roky 420 Kč), pro Slovensko na telefonních číslech +420 249 893 566, 3563, +420 800 188 826, e-mail: objednávky@ipredplatne.cz